Šťastná země - 2. část

15.08.2014 12:30

Chvíli ticha, kdy duše všech hleděly v díku vzhůru ke stupňům trůnu Nejvyššího, přerušila královna: „Pověz, Ramile, jaké jsou u vás ženy?“

„Ó, vznešená paní,“ počal přerývaně hovořit Ramil, jenž se neodvážil pohlédnout královně do zářících očí, neboť se dosud nikdy nesetkal s takovou ušlechtilostí a vznešeností, cítě v tom velikou sílu. „Má slova zarmoutí tvou duši. Některé ženy v naší zemi jsou horší než muži. Muže, který chce žít spořádaný život a pracovat, strhují do víru vášní a probouzejí v něm nízké pudy. Je to jako močál, ke kterému když se člověk přiblíží, uvízne v něm a už se ven nedostane. Jeho duše je již navždy pošpiněna otráveným bahnem.

Tyto ženy jsou si vědomy toho, jak moc může žena muže ovlivnit, ale svou sílu zaprodaly temnotám. Jiné ženy se chtějí stavět na roveň mužům a dělají mužské práce. Muž pak nemá po namáhavém dni kde načerpat síly, protože prací ženy mezi muži je pak domov zcela zanedbán. Tam, kde ženy alespoň trochu cítí, že by všechno mělo být jinak a chtějí si alespoň zčásti zachovat svou ženskost, tam jsou posmívány a trpí. Jejich touha je pak těžkým životem a zlým chtěním okolí postupně zasypávána, až zcela uhasíná,“ skončil smutným hlasem Ramil.

Pak nastalo v místnosti dlouhé ticho. Všichni přemýšleli, jak pomoci těmto ubohým nevědomým lidem.

„Jak smutné je Ramile vše, co vyprávíš. Opravdu, žena má ve svém působení velikou sílu. Má moc strhnout celou zemi ke hříchu, ale čistota a ušlechtilost ženství má moc povznést národ opět vzhůru, k pravému lidství. Pohleď, naše ženy mají ve svých duších oltář Čistoty, které slouží. Všude, kam vejdou, jako by vešlo slunce a jeho paprsky ozáří každý tmavý kout. Tak se vede i s dušemi nás mužů. V přítomnosti pravé ženy se vždy narovnáme a každý náš nerv, každý koutek mysli touží po tom, chránit tyto čisté záchvěvy a nikdy je ničím nezkalit, ani nezarmoutit.“

„Ano, ve vaší zemi jsem poprvé uviděl ženy, ke kterým má duše vzhlíží. Pohled na jejich ušlechtilost, půvab, harmonii pohybů i jejich vnitřní krásu, mě nutí státi se lepším, protože před jejich zrakem bych se styděl chovat v sobě nějaké nectnosti. Kdyby tak mohly naše ženy vidět vaše ženy, kdyby se tak směly od nich učit. Takové ženy by pak jako první vedly náš národ opět ke vzestupu, k lepšímu životu. Kéž by mohli lidé z naší domoviny poznat nezdolnou vůli a odvahu vašich mužů, to, s jakou pílí a vytrvalostí budují a zvelebují zemi. Každý z nich je mistrem ve svém řemesle. Dělá jej nejlépe, jak jen dovede, a to vše zřejmě ke cti Boží. Ach, to vše kdyby mohli vidět. Myslel jsem, že bude stačit, budu-li jim všechno vyprávět, ale již nyní vím, že by mi neuvěřili a vysmáli by se mi, tím méně by se podle toho od základu změnili.“

„Ano, máš pravdu, Ramile. Všichni, kdo nasloucháme zde v sále tvému vyprávění, cítíme touhu pomoci tvému lidu. Protože tví lidé trpí tím, že neznají věčné zákony a nejednají podle nich. Je třeba jíti a poučiti je. Donutit je uposlechnout řádu.

Zpočátku se jim budou zdát věčné zákony tvrdé a neúprosné, ale později sami poznají, že jsou jedině k jejich dobru, že jedině s jejich pomocí mohou jejich duše stoupat vzhůru. Pro dnešek se rozejděme a v modlitbě k Nejvyššímu hledejme odpověď a správné řešení, jak nejlépe pomoci lidu tvé země. Ptejme se, jaká je Vůle Boží. Zítra se opět sejdeme a věřme, že budeme moudřejší,“ zakončil slyšení král a všichni se pomalu rozcházeli.

Jak řekl, tak se také stalo. Všichni zúčastnění prosili v duchu o radu, jak nejlépe pomoci ubohému lidu. Král se v modlitbách ptal, kdo z jeho věrných by měl putovat s Ramilem do jeho země. V noci viděl obraz nastávajícho dění. Ráno se probudil rozhodnut o tom, že pošle větší družinu, v níž bude zástupce každého z řemesel, aby mohli lidé vzdálené země vidět všechna odvětví jejich činnosti. V čele družiny viděl muže a ženu. Byli mladí, plni síly a odhodlání předati vzdálenému národu to nejlepší. Sami byli zkušení ve všech oborech lidské činnosti v jejich zemi. Ale nemohl přijít na to, kdo by to jen mohl být. Kdo by mohl dokázat tak nelehký úkol? Kdo by mohl vést cizí zemi ve stejném duchu, jako vede on tu svou? Kdo z lidí je znalý všeho, co se v zemi odehrává? Ta otázka krále pálila, ale jeho důvěra ve vedení shůry byla veliká a věděl, že dnešek vše ukáže.

Královna měla podobné vidění, jen jí bylo, jako by musela vzdálené zemi dát kus sebe. Věděla však, že její místo je zde. Taktéž jako její choť plně důvěřovala Boží Vůli, které vždy před závažnými rozhodnutími naslouchali, a vždy bylo vše tak, že to přinášelo požehnání a malá lidská vůle by to lépe nemohla vymyslet, protože lidské vědění nedokáže přehlédnout běh všech věcí, nedokáže hledět daleko kupředu.

Nastala smluvená hodina. Král nechal konat slyšení ve velkém sále a ještě předešlého dne nechal vyhlásit zprávu o nutnosti pomoci všemu lidu v hlavním městě. Dostavili se téměř všichni, kteří nebyli právě vázáni povinnostmi na jiném místě. Král shrnul několika větami události včerejšího dne a poukázal na to, že je potřeba pomoci nebohému lidu. Řekl, že podle Vůle Nejvyššího bude rozhodnuto tak, že se brzy vydá na cestu společně s Ramilem výprava, ve které budou zastoupeny všechny kasty, všechna odvětví a řemesla.

Všichni příchozí v tom viděli veliký úkol a bylo by jim ctí, kdyby směli svědčit o životě podle vůle Boží ve vzdáleném národě tam na západní straně. Král řekl, že je třeba vybrat lidi, kteří jsou schopní, které je možno na delší čas nahradit a které nebude postrádat jejich rodina. Bude to široké zastoupení žen i mužů různých povah a schopností. Nakonec král vyslovil svou představu o dvojici, která by výpravu vedla. Netajil se tím, že ještě nedostal odpověď na otázku, kdo by se zhostil tohoto nelehkého úkolu. Kdo z mužů by byl schopen dokázat v cizí zemi zavést řád a umět jej udržet? Která z žen by mohla jít do neznámé země a učit ženy ušlechtilosti a čistému lidství a muže svým tichým působením krok za krokem měnit k lepšímu?

 Tu vyskočil ze svého místa mladík plný odhodlání a zvučným hlasem pravil: „Otče, nech mne zhostit se tohoto úkolu. Již delší čas má duše touží překonávat překážky a dávat vše, co jsem mohl získat, dále. V tomto úkolu nachází mé nitro radostnou službu Bohu. Tam budu moci ze sebe dáti to, čím má duše překypuje.“

„Miroslave, ty?“ udiven vstal král ze svého křesla. V jeho nitru se odehrával určitou dobu boj. Boj milujícího otce, který se strachuje vyslat svého jediného syna do nebezpečných neznámých končin. Nyní si poprvé uvědomil, jak tato výprava může být nebezpečná. Co když cizí lidé nebudou chtít naslouchat příchozím a jejich působení jim bude obtížné? Vždyť Ramil říkal, jaké nectnosti vládnou v jeho zemi, a také to, že se někteří jedinci neštítí ani nejohavnějších činů! Než však mohl vše promyslet, ozval se dívčí hlas podoben klokotajícímu veselému potůčku: „Nech i mne, otče, jíti do vzdálené země. Toužím podat ruku bezmocným, konejšit bezbranné a podat rámě ubohým ženám.“

Král se udiven otočil na hovořící Miriam. Ještě, než se vzchopil, aby pronesl slova o tom, že tak jemný květ, jako je ona, tam daleko ušlapou a pošpiní, Miriam jej přerušila: „Vím, otče, že máš o mne starost, věz ale, že jsem již dlouhý čas hledala ve svém nitru, čím bych mohla být tady na Zemi užitečná. Nenacházela jsem však odpovědi. Vždy jsem toužila pečovat o ženské duše, ale sám víš, že v naší zemi je vše krásné a bez poskvrny. Zdejší ženy jsou šťastné, pokorné a naplněné touhou po jediném: sloužit svým životem Nejvyššímu. Otče, když jsem slyšela o nebohých ženách tam v daleké zemi, sevřelo se mi srdce žalem, ale současně mou duši naplnila ta mocná síla, která se ku mne v posledních měsících již často snášela. Cítila jsem ve svém nitru zřetelně, že se ráda vzdám všeho pohodlí a klidu domova a půjdu po bratrově boku pomoci nebohému národu. Prosím Tě o svolení, otče.“

Veliké pohnutí nastalo v duších všech přítomných. V sále bylo dlouhou dobu úplné ticho. Královně se leskly v očích slzy. Veliké odhodlání a odvaha se vzedmula v hrudích všech mužů a velká touha vnésti čistotu do všech částí Božího Stvoření naplnila nitra všech přítomných paní a panen. Jak je jen možné, že v tak nádherném Božím díle se ještě dnes někdo jen kvůli neznalosti pravěčných zákonů a neochotě s radostí podle nich zařídit celý svůj život může trápit a žít tak bídným životem? Vždyť život může být tak krásný! Po odhodlaných slovech prince a princezny se všem zdálo snadné splnit tento úkol.

Všichni soudili podle sebe: Vždyť přece každý člověk v nitru touží po pravém štěstí, rád svůj život zařídí podle věčných zákonů, které jsou záštitou trvalé radosti a míru…Král i královna své děti velmi milovali, ale nyní si uvědomili, že před nimi již nestojí jejich děti, ale dva dospělí lidé plni vnitřní síly a odhodlání, naplněni velikou touhou splnit.

Splnit úkol, který, jak v nitru cítí, jest jim dán Stvořitelem. Král věděl, že v Zemi není muže schopnějšího pro tento úkol. Odedávna bylo zařízeno, že všichni lidé se od útlého věku vzdělávají k úkolu či řemeslu, které jsou pro ně určeny. Pouze králův syn se učí, aby rozuměl každé kastě, každému řemeslu i umění. On jediný má mít, jako budoucí vladař, o všem přehled a vědět si rady v každém oboru.

Král se nyní sám divil, že jej samotného nenapadlo, že Miroslav je ten, kdo má ve jménu spravedlivé vlády v duchu jejich země vésti poselstvo do vzdálené krajiny. To otcovská láska mu na okamžik zastřela zrak. Vždyť děti nemáme proto, abychom se z nich stále těšili a měli je při sobě, ale jsou nám svěřeny jen na nezbytný čas jejich zrání, aby pak plně vyzbrojeny a vzdělány mohly kráčet samostatným životem vstříc svým úkolům. Takové a podobné myšlenky vířily v králově hlavě.

Miriam, líbezná květina… On sám nyní zpozoroval, co jiným bylo již delší dobu známo, že Miriam již není tou zasněnou jemnou dívkou, ale z její spanilé tváře se na něj upírají oči ženy. Ach, takové ženy, kdyby byly v západní zemi, to by tamější muži rázem zapomněli na svá nízká přání a temné sklony, ale předháněli by se, kdo učiní větší čin a kdo bude v očích takové ženy hoden přívětivého slova. Ano, je to Miriam, která má v nitru zakotveno vše, co Bůh vložil do čisté ženy. Ona má tu podmanivou moc předat toto vše i nevědomým ženám. Nese v sobě velikou lásku ke všemu slabému a touží podpořit a pomoci všem toužícím.

Zranilo-li se nějaké zvíře, či onemocněl-li někdo v blízkosti paláce, což se ale stávalo velmi zřídka, vždy se na tomto místě nějakým způsobem objevila Miriam, aniž byla volána. Její zářivá bytost, slova, která tiše pronášela k nemocnému, a její ruce, které hladily bolavé místo, vždy způsobily brzké uzdravení. Ano, král věděl, že Miriam je tou ženou, která dokáže splnit úkol pro jiné nesplnitelný.

Královna, ač se její milující mateřská duše bolestně loučila se svými dětmi, mlčky podporovala královo rozhodnutí. Krátce mu pohlédla do očí. V tomto pohledu král mohl číst jako v studnici moudrosti a poznání. Ještě vlahé slzy prozrazovaly, co královna prožila ve svém mateřském srdci, ale lesk jejích očí a přesvědčení, které z nich promlouvalo, učinilo to, že král stanul před shromážděním a pevným hlasem, kterému by se nepostavil na odpor ani ten nejudatnější bojovník, ale hlasem, který byl pln lásky a jehož slavnostní zvuk lid tolik miloval, pravil:

„Milí přátelé, můj národe. Vím, že každý z vás mužů je v nitru odhodlán vykonat skutky hodné rytířů a bojovníků za Pravdu. Od všech přítomných vznešených paní a panen cítím jemné proudy posily a světlé nitky tkané láskyplně ku pomoci nebohým a toužícím. Promluvím zde za nás za všechny, protože celý sál rozechvívá společná struna odhodlání a touhy pomoci vzdálenému národu. Tedy slyšte: Světlá výprava, jak se bude nazývat, se vydá na cestu o příštím úplňku. Princ Miroslav vybere muže, kteří jej budou doprovázet, a princezna Miriam zvolí ženy, jež spolu s ní svou čistou duší pomohou trpícím.

V den odjezdu hned po ranním rozbřesku budeme konat společnou Bohoslužbu v chrámě Nejvyššího. Spojíme se s Jeho mocnou silou a poprosíme o ochranu a zdar celé výpravy. Světlá výprava bude míti úspěch pouze, bude-li vedena shůry, tedy budou-li všichni její členové v nitru naslouchat Vůli Boží. Jedině pak při všech bude moci stát pomoc, ochrana a neomezená moc zvítězit v paprscích Světla. Nyní se rozejděme a vše pečlivě nachystejme. Do úplňku zbývají tři týdny.“

Král domluvil a všichni se rozcházeli radostní a plni nadšení pro nový úkol. Ramil poklekl z vděčnosti před králem a nemaje slov, políbil lem jeho roucha. Král mu pohlédl do očí a pravil: „Prosme Boha, aby lidé ve Tvé zemi chtěli přijmout Pravdu, bez toho bude každá pomoc marná.“

Ramil mlčky přikývl. Znal již moc a velikou sílu Boha, který stvořil nebesa i Zemi. Proto jeho duše letěla k výšinám, kde padla na kolena v pokoře a díku za tak nezměrnou milost. Věřil pevně, že když jemu tehdy neznámý Bůh vyslyšel jeho prosby a dovedl jej až sem, mezi lid, jemuž vládne spravedlnost, láska a mír, pak jest Vůlí Boží, aby všichni Jeho tvorové žili svorně v lásce a míru. Bude-li tomu moci on, nepatrný člověk, napomoci, bude za to velice vděčen. Sám zatím netušil, že vším mocným prožíváním a touhou po Pravdě a Světle se stal vybroušeným drahokamem a spolehlivým nástrojem v ruce Boží.

Přípravy byly v plném proudu. Miroslav i Miriam byli během svého dosavadního života dokonale připraveni pro tento úkol. Znali každé řemeslo i lidi, kteří jej vykonávali znamenitě, a tak nebylo nesnadné vybrat členy výpravy. Miriam vybrala ženy pevné a neochvějné v přesvědčení, ale zároveň citlivé, ty, jež se umí s láskou vžít do osudů druhých. Vybrala ženy, které byly ve své věrnosti Světlu jako planoucí pochodně, a zároveň ženy silné a zdravé, které zvládnou bez újmy dlouhou cestu i život plný těžkostí v cizí zemi.

Miroslav vybral muže čistého srdce, ale zdatné bojovníky ohnivé povahy. Vybral neohrožené muže, kteří zároveň chovají ve svých srdcích lásku k bližnímu. Muselo se též přichystat potřebné množství vybavení. Miriam mezi vším nezapomněla zajít do zahrad a polí a do plátěných pytlíčků sama nasbírala semena, jež zaseje v nové zemi, jak dálné cizině počala říkat. Vedle semen obilí a zeleniny nasbírala semena a oddenky rozličných květin, jež měly ukázat tamějším ženám pravou krásu. Vždyť květiny jsou na Zemi proto, abychom si díky nim vzpomněli na světlé zahrady, kde jsme skutečně doma.

 Tkadleny a švadleny šily bílá roucha pro slavnostní pobožnost, a pak pevná lněná roucha, jež chrání člověka před nepřízní počasí, ale na nichž i přes jejich světlou barvu neulpívá prach cest. Tři týdny v pilné práci uplynuly velmi rychle. Určení lidé - poselstvo Světlé výpravy - oblékli slavnostní bělostná roucha a tiše vyčkávali v chrámových zahradách na zvuk pozounu.

Pozoun zněl mocně k začátku slavnosti. Zdobené dveře chrámu se otevřely a lidé směli vcházet do prostorného sálu, v němž se člověk cítil malým a pokorným před Nejvyšším. Vysokými okny dovnitř pronikalo mnoho světla. Sluneční paprsky prostor halily do zlatavé záře. Celý prostor byl slavnostně vyzdoben květinami ze zahrad k tomu určených. Bělostný oltář zdobil rudý kalich, který stál na vyvýšeném podstavci. Před oltářem v amfoře z bílého kamene byly narovnány bělostné lilie. Chrám nebyl přezdoben. Bělostné látky na zdech a zlatavé sluneční světlo propůjčovalo místnosti nadpozemský jas a lesk. Líbezná vůně květů se linula celým prostorem.

Lidé v bílých řízách tiše kráčeli k místům pro ně určeným. Přední křesla byla vyhrazena králi a královně. Po pravé straně seděla Miriam s čistými pannami a všechny ženy a dívky. V levé části pak Miroslav se svými rytíři a za nimi dále ostatní muži. Také Ramil se směl poprvé zúčastnit Slavnosti v chrámě. Prostorem začala znít jemná hudba, která povznášela ducha do nádherných výšin Světla. Po doznění posledních tónů předstoupil kněz.

 Jeho hlas zněl vážně a slavnostně. Oznamoval, že tato slavnost je zcela zvláštního druhu. Je to slavnost proseb o splnění. Splnění poslání Světlé výpravy. Hovořil o tom, že Bůh otec stvořil všechny světy ze své nekonečné lásky. Všechny úrovně plesajíce děkovaly svému Tvůrci činem za dar života. Avšak v nezměrných dálkách, tam, kam paprsky zářivého Světla dopadají již jen slabě, tam našla cestu tma. Tma, která se položila i na nitra lidských duchů. Proto budiž vnesena zářící pochodeň do této tmy. Nechť i tam je zažehnut plamen poznání mocného Stvořitele. V tichu doznívala vážná slova.

V tom zazněl knězův hlas ještě mocněji: „Miroslave, synu krále, předstup a poklekni.“

Mladý muž vstal a všechny zraky jej následovaly. Jeho bílé roucho bylo staženo bílým pásem, jehož sponu zdobil rudý drahokam. Též sponu, která spínala jeho plášť, zdobil kámen stejné barvy. Tento plášť byl vyšíván zlatou nití ornamenty ve tvaru křížů. Miroslav poklekl a jeho duše se otvírala proudům Světla přicházejícího shůry.

„Miroslave, byl jsi vybrán, abys kráčel v čele průvodu, jenž zanese Světlo i tam, kde nyní přebývají temnoty. Je vůlí Boží, aby v celém Stvoření bylo Světlo. Buď nyní od této chvíle věrným služebníkem Božím. Budeš-li v každé chvíli naslouchat vůli Stvořitelově, budeš i v nelehkých chvílích jasně cítit, co je třeba dělat, a síla Světla bude s tebou. Chceš splnit úkol, který je ti svěřen?“

Jasný slib letěl z úst Miroslavových vzhůru.

Znovu, tentokrát však jemně a láskyplně zazněl hlas knězův: „Miriam, čistá květino, předstup a poklekni.“

Bělostný šat s výšivkami bílých květů liliových zdobil pannu. Její vlas byl na čele upevněn čelenkou s kamenem světle modré barvy. Dívku halil plášť bělostné barvy s podobnými motivy, jaké byly vyšity na plášti Miroslavově. Miriam poklekla vedle bratra.

„Miriam, jsi vybrána, abys připravila cestu lidskému ženství. Veď světlé paprsky do tmy. Nenech pochodeň Světla uhasnout ani v největší tísni, ani v nejprudší bouři. Přines zbloudilým ženám ztracenou čistotu. Pak smí vzdálená země začít opět vzkvétat. Jsi připravena pro tento úkol?“

Slib věrnosti letěl na křídlech touhy vzhůru z úst Miriam. Miriam se znovu ocitla duchem v zahradách Čistoty, kde byl její slib zakotven. Čisté ženy přišly jí vstříc a ona se s nimi tímto slibem spojila ve svém působení.

„Přijměte oba sílu z výšin. Před paprskem této síly prchne vše temné, a potom budete moci zasévati semena, která ponesou bohatou žeň.“

Společnou modlitbou ke Stvořiteli byla slavnost završena. Při jemných tónech hudby pak duše všech letěly vzhůru v díku za velikou milost, kterou Bůh dává nepatrnému lidskému tvoru.

Po skončení slavnosti lidé v tichu chrámových zahrad nechali doznít vše, co směli prožít. Tato Slavnost byla zcela výjimečná a nikdo z lidí ještě nic takového neprožil. Vše bylo nachystáno a výprava se mohla vydat na cestu. Veliký průvod i král s královnou doprovázeli na svých koních výpravu až na hranice kraje. Na vyvýšeném místě ozářeni růžovými paprsky zapadajícího slunce loučili se všichni s odvážným Miroslavem, krásnou Miriam a jejich družinou.

Královna vzala obě své děti za ruce a políbila je se slovy: „Budu v duchu s vámi, děti moje. Nechť vás síla Světla provází na všech vašich cestách.“

Se slzami v očích o krok ustoupila, aby se mohl rozloučit i král. „Můj drahý synu, má milovaná dcero, jsem na vás hrdý. Rozšiřte tam v dáli vládu Lásky, cti a míru. Budu Vás v duchu doprovázet.“ Pak král pevným stiskem objal svého syna a poklekl před spanilou dívkou a políbil její ruku. Bylo to neobvyklé gesto od krále, ale všichni tak věděli, jakou úctu král chová před silou čistého ženství, jež se v Miriam rozvilo v překrásný květ. Všichni vyslanci poté nasedli na již netrpělivé koně a vydali se na cestu níž a níže po svahu dolů. Ještě dlouho mohli král s královnou sledovat pohledem své děti a celý průvod, až je v dálce zahalil soumrak.

 

Pokračování příště