Šťastná země - 4. část

30.08.2014 12:06

 Nesmělé růžové paprsky oznamovaly příchod nového jitra. Ve vesnici vše ještě spalo. První kohouti zdravili nový den, ovce a koně v ohradách již neklidně podupávali a těšili se, až budou vyhnáni na pastvu. Tu a tam bylo slyšet šustot či vrzání, což prozrazovalo, ve které z chýší se již lidé probouzeli. Občas zaplakalo dítě.

Chýše byly rozesety po celém údolí a ještě daleko dozadu se táhly zelené pastviny. Klokotající říčka tekoucí údolím byla zdrojem pitné vody pro všechny. Uprostřed vesnice bylo prostranství, kde byla udusaná zem. Zde se zřejmě odbývaly všechny porady či setkání. V jeho blízkosti stála jedna z největších chýší. Ramil nyní vše viděl jinýma očima. Dříve byl hrdý na pořádek a čistotu, kterou udržovala jeho žena a dcera ve svém domově a na nejspořádaněji zhotovenu chýši, ale nyní, když směl pobývat ve vznešeném paláci krále šťastné země, se mu tato zdála chatrnou a zpustlou.

Proto suše oznámil: „Toto je můj dům. Je to již velmi dlouho, co jsem zde nebyl.“ Tato poslední věta skrývala mnoho. Tolik prožití a změn ve svém životě nezažil snad ani nejstarší občan této vesnice za celý svůj život. Návštěvníci pozorovali probouzející se osadu skryti v nedalekém lesíku, který skýtal dobrý výhled a dal přehlédnout vše, co se dělo ve vesnici.

„Půjdu se podívat domů a oznámím všem, že jste zde,“ řekl Ramil, sám nevěda, co se za jeho nepřítomnosti událo. Nebyl si jist, kdo nyní spravuje vesnici a zda nějací závistivci nesvrhli jím určeného zástupce, který měl za jeho nepřítomnosti osadu spravovat.

Miroslav jej zastavil, chytil obě jeho ruce do svých a pravil: „Ramile, pamatuj, stal ses služebníkem Božím. Jeho síla bude při tobě. Ničeho se neobávej a věz, že je vůlí Nejvyššího, abychom společně probudili spící lidské duše. Vzpomeň si, s čím jsi kdysi z této osady odcházel.“

„Ano, máš pravdu, Miroslave. Děkuji ti z celého srdce za tvá slova a vám všem děkuji, že jste mne vyslechli, když jsem se opovážil přijít v roztrhaných šatech až do královského paláce ve vaší zemi. Děkuji vám, že jste se odhodlali opustit krásu a blahobyt vaší země a vydali jste se mnou na dalekou pouť do této zpustlé krajiny. Když jsem odtud odcházel pln touhy a plamínek mé naděje, že najdu někde lidi, žijící v harmonii pospolu, jen mihotavě plápolal, ani v nejkrásnějších snech mne tehdy nenapadlo, že nastane okamžik, jako je tento. Že stanu opět zde, ale po boku mužů, kteří jsou jako z ocele a jejich víra v srdci a pravá věrnost, odvaha a spravedlnost jsou od nich neodlučitelné. Že zde stanu dokonce v přítomnosti žen, před jejichž ušlechtilostí, čistotou a velikostí ducha se skláním. Dík za to patří velikému Stvořiteli. Cítím nyní, jak mne jeho dobrotivost vedla na mých cestách, abych mohl našim lidem pomoci najít ztracené Světlo.“

Všechna váhavost, nejistota a obavy jej rázem opustily. Nyní cítil, že začíná jeho veliká úloha. Pro lidi jeho národa bude muset utvořit přemostění k lidem, kteří jim zpočátku budou svou ušlechtilostí a vnitřní čistotou vzdáleni a nedosažitelní. On sám může být pro své soukmenovce živoucím příkladem, že lze začít nový život a že víra v jediného Boha a život podle jeho svaté Vůle je nádherné a radost přinášející. Cítil, jak je každý nerv v jeho těle napjat. Ramil se začal chvět vzrušením, radostí a zároveň rostoucí silou, která pulsovala v jeho nitru. Tolik mocných pocitů prožíval najednou. S modlitbou na rtech a s radostí v srdci loučil se s přáteli a vykročil dolů směrem k osadě.

Láskyplné pohledy všech jej doprovázely. Cítil se zalit proudy Světla a vnímal jemná pomáhající vlákna, kterými jej obetkávaly ženy. S jejich silou se cítil být neporazitelným. Sešel až doprostřed osady a stanul před svým domem. Chvíli zůstal stát. Pozorovateli by se mohlo zdát, že si to chce v poslední chvíli snad ještě rozmyslet, ale jeho odhodlání v nitru bylo pevné. Je zde i se svými přáteli proto, aby pomohl lidem této země. Ramil otevřel chatrné dveře své chýše a stanul v přítmí nevelké světnice. Oheň po ránu plápolal zprvu jen mihotavě, a tak si jeho oči musely nejprve přivyknout. Malým okénkem sem dopadalo jen málo světla. Světnice byla poklizena, jak jen to v těchto podmínkách bylo možné. Podél stěny byla lavice a dřevěný stůl. Vedlejší menší komůrka byla určena na spaní. Ještě dříve, než si jeho oči přivykly šeru, cítil upřené pohledy zaražených obyvatel. Viděl siluety dvou žen, které na něj v úleku upíraly své zraky. Zřejmě jej nepoznaly.

„Dobré ráno,“ pozdravil, jak jen nejvlídněji mohl. Ale žádná z žen se ani nepohnula.

„Kdo jsi, že se opovažuješ vstoupit, když pán domu není doma?“ ozval se přísný hlas starší z žen.

„Mirno, což mě nepoznáváš? To jsem přece já, Ramil!“ zvolal a rozepjal ruce k objetí, avšak dlouhá léta odloučení vzbuzovala ostych a možná i odcizení.

„Ramile!“ zvolala žena, překvapena, ale zůstala stát na svém místě. „Jsi to skutečně ty? Již jsme nevěřili, že se vrátíš! Všichni tě mají za mrtvého.“ Při těchto slovech se obě ženy přiblížily.

 „Otče, já jsem věřila, že se vrátíš! Lidé říkali, že jsi jistě zahynul, že za hranicemi naší země je nekonečná divoká pustina a kdo se tam vydá, již se živý nevrátí. Je tam prý plno divé zvěře.“ Dcera otce plna radosti vřele objala.

„Silvio, mé dítě, jak jsi dospěla. Je z tebe krásná žena,“ řekl Ramil dojat, objímaje vroucně svou dceru. Když odcházel, byla dívkou před rozpukem mládí, a nyní je z ní žena. Měl radost a po tomto objetí se cítil opět jako doma. I Mirna přistoupila blíže a její ostych byl ten tam. Setřásla ze sebe všechen smutek, kterým se obklopila, když se musela pozvolna smiřovat s myšlenkou, že se její muž již nevrátí. Mnozí lidé jí ještě přitížili svými posměšnými řečmi o bláhovém manželovi, jenž šel hledat své ideály do daleké pustiny, kde již žádní lidé nežijí. Bylo i mnoho těch, kteří se Ramila v jeho nepřítomnosti zastávali a říkali, že by si moc přáli, aby se vrátil s tím, že nalezl pomoc, že nalezl národ, kde se žije lépe.

Ramil objal svou milovanou ženu a ona v jeho náručí tiše a dlouze plakala. Pochopil, že musela v jeho nepřítomnosti prožít mnoho těžkého a čelit mnoha potupným řečem. Ještě že zde byla slunná a vždy veselá Silvia, která věděla, jak svou máti potěšit a pomáhala jí, jak jen mohla.

„Pojď, otče, byl jsi tak dlouho pryč, posaď se, uvařím ti tvou oblíbenou polévku.“ Tu se rozhovor, který zpočátku v momentě překvapení tak vázl, rozproudil o překot. Otázka stíhala otázku. Vždyť si všichni měli tolik co vyprávět. Ramila zajímalo, jak se jim dařilo, co se v jeho nepřítomnosti událo a co se změnilo. První novinou bylo, že pánem domu, o kterém Mirna hned zprvu mluvila, nebyl myšlen on, Ramil, ale Silviin manžel. Silvia jenom kvetla a její líce hořely žhavou červení, když se hovořilo o jejím muži.

„Otče, má láska patří Odrikovi. Věděla jsem, že bys měl z našeho svazku radost. Je to muž, jehož si mohu vážit a má mě rád. Vím, že i ty sis jej vážil a s důvěrou jsi jej pověřil spravováním osady za tvé nepřítomnosti. Když jsi odešel, rozdělili se lidé ve vesnici na dva tábory. Jak už jsme říkaly, jedni si toužebně přáli, abys přivedl pomoc a aby se nám mohlo dařit lépe. Druzí tě hanili a pomlouvali a pro tvé názory měli jen posměch. Ještě za tvé přítomnosti lidé dělali, že je jim jedno, co říkáš o svém odchodu za hledáním pravého života, jen se tu a tam posmívali. Když jsi však odešel, učinilo to na všechny velký dojem. Dlouhou dobu se zde o ničem jiném nemluvilo.

Časem však začali mít odpůrci navrch a svými řečmi, že jsi jistě zahynul, brali naději i těm, kteří doufali ve tvůj návrat. Odrik byl v těžkém postavení, protože bylo téměř nemožné udržet alespoň dosavadní smír. Naši odpůrci jej nechtěli poslouchat. Náš sňatek byl na velkém prostranství, aby mohli být všichni přítomni a mohli se ubezpečit, že i kdyby ses nevrátil, stane se tvým nástupcem, protože se přiženil do tvé rodiny.“

„Ani nevíš, Silvio, jak jsi mě potěšila. Očekával jsem všechno, byl jsem připraven i na nejhorší zprávy, ale věděl jsem, že je vůlí Boží, aby bylo vše dobré,“ …vůlí Boží… řekl to tak prostě, jako by to bylo samo sebou.

„Co jsi to říkal? Kdo je Bůh, o kterém mluvíš?“ ptala se Silvia visíc otci na rtech. I Mirna si přisedla a naslouchala. Obě si dobře povšimly, jak se Ramil změnil. Vždy byl poctivým a dobrosrdečným mužem, ale nyní z něj cítily něco, co dříve neznaly. Něco, co jeho bytosti propůjčovalo větší vážnost, ušlechtilost tahů obličeje, ale i pohybů, a co jeho celého jaksi rozjasňovalo. „Ramile, našel jsi, co jsi hledal?“ ptala se naléhavě Mirna a v její duši se opět rozhořel plamínek naděje, kterou mívala, když svého muže podporovala v jeho přání změnit zdejší poměry.

„Mé drahé, našel jsem ještě víc, než v co jsem doufal,“ počal zvolna a jeho oči nadpozemsky zářily. Tyto dvě ženy byly těmi, které si i ve zdejší zemi zachovaly, tak jako Ramil, ve svém nitru touhu po něčem krásném, čistém. Po životě, který je naplněn láskou, úctou k druhým a radostí z poctivé práce. I když Mirnu již posledním rokem zčásti ovlivnily názory odpůrců, jimž Ramilova roky trvající nepřítomnost hnala vodu do mlýna, nyní viděla svého muže živého a zdravého, a co víc, viděla jej nyní jako hrdinu, který dosáhl svého cíle i přes to, že se všem zdálo, že je to nemožné.

Duše obou žen se nevědomky otvíraly síle, která na ně z Ramila přecházela, a dychtivě naslouchaly jeho vyprávění. „Prošel jsem dalekou pustinou, o které lidé mluvili. Když jsem již nedoufal, že ještě zde mohou žít lidé, spatřil jsem v dálce člověka. Byl to lovec. Dovedl mě do své země a potom až do mnoho týdnů vzdáleného hlavního města. Našel jsem národ, kde spolu lidé žijí v trvalé lásce, národ, v němž každý člověk celou svou duší ctí Jediného Nejvyššího, jímž jest Bůh. On stvořil naši Zemi, stvořil nebesa i nás nepatrné tvory. Jemu vděčíme za vše. Za to, že jsme, a za vše, co máme. Jemu smím nyní sloužit.“ Tato slova zněla slavnostně, hrdě a vznešeně, a přesto byla pronášena s největší pokorou a láskou v srdci mluvícího.

Zraky žen planuly a jejich duše již nyní věděly, že i jejich život patří Jemu. Ramil vyprávěl, ale nebylo možné říci najednou vše. Domluvili se však, že hned, jak se vrátí Odrik, svolá na večer všechny, kdo budou chtít naslouchat, na prostranství pro porady a tam slavnostně oznámí, že se Ramil vrátil.

Pak Ramil promluví k lidem. Silvia se svou radostnou a zároveň horkokrevnou povahou by se nejraději hned rozběhla na nedaleký lesnatý pahorek přivítat lidi, kteří byli již nyní podle otcova vyprávění tak blízcí jejímu srdci. Chtěla by stisknout s vděčností ruce ušlechtilým ženám, tak ráda by pohlédla do očí spanilé Miriam. Ramil si pomyslel s radostí v srdci, že kdyby to bylo se všemi lidmi takové jako s těmito dvěma, jemu tak drahými ženami, byla by všechna práce, která je čeká, jednou velkou radostí. Avšak ne všichni touží po změně, mnohým stav bezvládí vyhovuje. Mohou se tak beztrestně oddávat svým špatným sklonům a temným vášním.

„Je divné, že se muži z lovu ještě nevrací. Touto dobou bývali již zde. Vždyť Odrik je zkušeným lovcem a zná dobře místa v lesích, kam zvěř chodívá na pastvu,“ strachovala se Mirna.

„Možná se vydali za zvěří dále než jindy,“ uklidňovala matku Silvia, ale musela si přiznat, že dnes měla i ona divnou předtuchu. Nebylo lehké takto čekat a věřit, že se mužům nic nestalo, zejména, když se vydávali do bitev se sousedními kmeny. Dnes však jeli pouze na lov. Stávalo se, že některého z lovců napadl divoký kanec či medvěd, proto jezdívalo na lov více mužů na rychlých hbitých koních a při takovém nebezpečí si byli navzájem nápomocni. Silvia vyzvala matku: „Milá máti, co kdybychom dnes upekly žitné placky.“

„Žitné placky přece pečeme vždy jen v neděli,“ divila se matka Silviinu nápadu.

„Čas nám tak rychleji uteče a Odrika i tatínka tak potěšíme.“ Obě se daly horlivě do práce. Ramil našel v přístavku chýše svou nedokončenou řezbu, počal tedy vyřezávat.

Pozdě odpoledne zněl osadou podivný lomoz. Bylo slyšet volající hlasy: „Přijíždí muži na koních!“

Ženy a děti vyběhly z chýší, těšíce se na své muže a zvědavy na úlovek. Jaké však bylo jejich překvapení, když v blížících se jezdcích nepoznávaly lovce, kteří včera odjeli. Byla to tlupa mužů, kteří se vždy vzpouzeli Odrikovým nařízením a nejvíce ze všech se kdysi posmívali Ramilovu počínání. Jezdci zastavili až na prostranství uprostřed vesnice, takže Mirna, Silvia i Ramil mohli zřetelně rozumět slovům.

Když se usadil prach zvířený kopyty koní, bylo vidět, že někteří muži jsou ranění a jejich šat nese stopy po lítém boji. Z hrubých hrdel mužů zněly výkřiky. Vykřikovali jeden přes druhého a nemluvili souvisle. Z jejich projevu však bylo zřejmé, že na své projížďce krajem viděli lovce, které napadlo stádo divokých kanců. Jejich koně se popásali opodál a muži za rozbřesku vstávali a nebyli připraveni se bránit. Muži z jejich skupiny se jim prý snažili pomoci, avšak mnoho z nich také padlo za oběť divoké zvěři.

Mezi hlasitými nářky žen se ozval přísný Ramilův hlas: „Znám tě dobře, Džamile, nevzpomínám si, že by muži ze tvé tlupy kdy někomu pomohli! Co jste pohledávali za noci v lovištích? Nevěřím ti ani slovo, ty proradný zrádče! To vy jste přepadli lovce a snažíte se lží zakrýt svůj hrozný čin! Kdo to kdy slyšel, aby divoká prasata zabila tolik zkušených lovců?“ Ramil ani sám nevěděl, jaký hlas to z něho mluvil.

Džamil ani jeho kumpáni se nezmohli v první chvíli na slovo. Nečekali, že by mohli být tak snadno a rychle odhaleni. Představovali si naopak, že je všichni budou chválit a vážit si jich za jejich statečný čin. Své přepadení chystali již dlouho. Těšili se, že pak jim nebude stát již nic v cestě k tomu, aby mohli bez překážek vzít majetek všech padlých lovců a nakládat se vším podle své libovůle. Nikdo a nic jim pak nezabrání žít bezuzdně, tak jak se o to pokoušeli již dlouhý čas, ale Odrik se svými muži se všemi silami snažili udržet ve vsi pořádek.

Džamil se vzpamatoval z nečekaného překvapení: „Kdo jsi, že můžeš takto mluvit? Chopte se ho!“

Muži seskočili z koní a vrhli se na Ramila.

 On se však vyprostil z pevného sevření a přikázal jim: „Nechte mne mluvit!“ Ani nevěděli, proč ho poslouchají.

„Jsem Ramil. Vrátil jsem se.“

 „Á, náš snílek! Cožpak tě ještě neroztrhala v pustinách divá zvěř?“ Džamil se musel velmi ovládat, aby vzteky nevybuchl. Když se konečně zbavil Odrika, přijde si tento Ramil a chce mu překazit jeho skvělé plány. Nemohl jej však před očima celé vesnice rázně umlčet. Prozradil by tím, že má Ramil pravdu.

Ramil zvolal: „Přiveďte všechny koně! Ženy, připravte věci potřebné pro ošetřování ran! Připravte se všichni, kdo jste schopni jízdy. Vezměte sekery a látky na zhotovení nosítek, jídlo a pití na více dní a věci na přenocování v lese pro mnoho lidí! Ty, Džamile nás zavedeš k raněným mužům. Osm ozbrojených mužů zůstane hlídat vesnici.“

Džamil se snažil vykrucovat a koktal: „Ale, … všichni jsou mrtví … Snažili jsme se jim pomoci, ale bylo již pozdě!“

„Již jsem říkal, nevěřím ti ani slovo! Jedeme!“ Vše proběhlo tak rychle. Lidé si až za jízdy uvědomovali, že se Ramil vrátil v nejpříhodnější čas. Cesta trvala dlouho. Džamil se snažil jízdu prodlužovat a dělal, že si již nepamatuje přesné místo. V tom zezadu přicválal muž na koni a ujal se vedení: „Ramile, tudy.“ To se v jednom z Džamilovy tlupy hnulo svědomí, a také si uvědomil, že i kdyby našli lovce až za několik dní a ti už nežili, zkušené oko by dobře poznalo, co se zde událo. A když je zde Ramil, neušli by trestu.

Jura, tak se jmenoval onen muž, se nechal v dlouhé době čekání na Ramilův návrat strhnout Džamilovými řečmi o lehkovážném životě, o tom, jak jim bude dobře, když si budou moci dělat, co budou chtít, až ovládnou osadu a později i přilehlé vesnice. Nyní viděl, že cesta lži a násilí není lehká a radostná, naopak, cítil v nitru strašný tlak, který jej hrozil zadusit. Nebyl nikdy zlodějem ani vrahem, jen se nechal strhnout a nechal za sebe myslet druhé. Sice se k smrti bál trestu, ale věděl, že na místě činu zanechali raněné a spoutané a ti by bez pomoci v lese zahynuli pomalou a hroznou smrtí. Byl nyní rád, že jim jedou na pomoc.

Silvia jela na svém hnědákovi a přes slzy ani neviděla na cestu. Její duší zněl jediný výkřik zoufalství: Odriku, nesmíš umřít! Jak jen jí to rychlá jízda dovolovala, snažila se uklidnit a srovnat si v hlavě myšlenky. Jak je zvláštní, že se to hrozné přepadení stalo právě dnes, kdy přijel otec. Co by se stalo, kdyby zde nebyl? Nebylo možné ani domyslet, co by Džamil a jeho banda páchali za nepravosti. Hlavou jí přelétaly myšlenky jedna přes druhou.

V tom jako by se do její duše na chvíli vlil mír a najednou se cítila bezpečná, chráněná a ani nevěděla, kde se v ní vzbudila naděje. Vnitřní přání se proměnilo ve víru, že Odrik žije, že jej ještě zachrání spolu s ostatními muži. Co to otec říkal? Je vůlí Boží, aby vše bylo dobré. A že prý Bůh, o kterém mluvil, vládne nade vším. Z hloubi Silviiny duše vytryskla vroucí modlitba k tomuto mocnému, neznámému Bohu. Věřila, že jedině On zde může pomoci. V tu chvíli pocítila spojení s něčím nadpozemsky krásným. Na sílu a nádheru tohoto okamžiku, který uprostřed největší beznaděje a bídy zářil jako drahokam, již nikdy nezapomněla. Její celou duší se rozlilo teplo a světlo. Naplnilo ji přesvědčení o jsoucnosti Boží. Nyní věděla, že On jest. Od té chvíle byla oporou všem, dodávala jim naději a víru, že vše dobře dopadne.

Když na krátkou chvíli zastavili k nutnému odpočinku, povzbuzovala plačící, malomyslné a zkroušené. Říkala jim, že věří, že mužům budou moci ještě pomoci. Ramil jí v tom byl nápomocen a krátce, jen krátce se jejich pohledy setkaly. Záře Silviiných očí mu prozradila, že se jeho dcera otevřela mocné Boží síle. Děkoval za to Stvořiteli. Byla to první duše zde, která přijala do svého nitra Světlo. Bude tak moci být vzorem a oporou všem ženám tohoto kmene. Sám cítil, že není náhodou to, co se událo. Možná je to tak chtěno, aby se duše lidí probudily a lidé se mohli sami přesvědčit o milosti a velikosti Boží. Možná ani za mnoho večerů vyprávění by nedocílil tak mocného dojmu, jaký v lidských duších vyvstane z tohoto prožití.

-

Ilustrace : Zuzana D.

Pokračování příště.