Šťastná země - 5. část

05.09.2014 14:35

 

 V nitru volal Ramil o pomoc své přátele ze šťastné země, dosud snad čekající v lesíku nade vsí. Vše se událo tak rychle, a nemohl se ani na chvíli vzdálit. Nemohl jim tedy dát zprávu, protože celou silou své vůle se snažil přimět Džamila a jeho muže k tomu, co od nich požadoval. Kdyby se jen na okamžik vzdálil, utekli by a ztracené lovce by pak lidé museli hledat i několik dní, což by znamenalo jen malou naději, že by z nich ještě někdo přežil.

Když dojeli na místo, bylo všem jasné, že zde žádná divá zvěř nebyla, ale jednalo se o násilné zákeřné přepadení. Lidé zde nalezli ležet asi dvě desítky mužů, ale jaká byla jejich radost, když zjistili, že většina z nich ještě dýchá. Mnoho mužů bylo velmi vážně raněných, mezi nimi i Odrik a někteří z Džamilovy bandy.

Bylo vidět, že se lovci bránili velmi statečně, ale útočníci se vrhli zejména na Odrika. Džamil se chtěl Odrika a jeho mužů zbavit, nebyl ale vrahem. Proto chtěl vše navléknout jako nešťastnou nehodu a postaral se o to, aby se nikdo nemohl do vesnice vrátit zpět, aby se již nikdy neprozradilo, jak to vlastně bylo. Na to, co se s nimi stane v lese, nemyslel. Byl to hloupý člověk ovládaný nízkými žádostmi, prahnoucí jen po moci. Již nedomýšlel, že by pro lovce byla milosrdnější rychlá smrt. Nechal je tam raněné a dobře svázané.

Dva muži z Džamilovy bandy podlehli zraněním, ale všichni ostatní byli na živu. Jejich úleva a radost, že jsou zachráněni, se nedá slovy popsat. Lidé měli zkušenosti se zraněními z boje, a tak bylo o raněné dobře postaráno. Avšak rány, které vypadaly na první pohled jako lehčí zranění šípem, pomalu začaly černat. Takto ranění se nacházeli ve stavu polovědomí či bezvědomí, jejich oči byly zastřené a své bližní ani nepoznávali. Jura přiznal, že použili jed z jedné rostliny, v němž namáčeli své šípy. To bylo velmi zlé. Tento jed je smrtelný.

Lidé ani nezpozorovali, že Džamil a několik jeho kumpánů zmizeli. Nač by také pomáhali lidem, které sami přepadli, navíc si snadno uměli spočítat, co je nyní čeká. Když to Ramil zjistil, mávl rukou a řekl si, že je to jejich škoda. Sami budou mít v lese těžký život, budou stále zápasit o přežití a jiné kmeny je těžko přijmou. Jura a ještě několik takových mužů však zůstalo a snažili se svou pílí a ochotou ku pomoci napravit, co způsobili.

Odrik Silvii nepoznával, jeho zrak byl kalný, tvář měl rozpálenou horečkou. Lidé neznali lék na tento druh jedu. Silvia byla opět na pokraji zoufalství, ale její prožití z cesty ji neopouštělo. Něco jí říkalo, že to bude dobré, avšak dobře věděla, že tento druh otravy způsobil dosud u všech jistou smrt. Přenechala Odrika v rukou Mirny a vyběhla na nedaleký kopec, kde byl daleký výhled do kraje, a tak se nemusela bát, že bude překvapena divokou zvěří. Věděla, že před pár hodinami jí dodala vroucí modlitba naději a víru. Zahnala myšlenky, které jí vyvstávaly v mysli, o tom, že pomoc modlitby byla jen zdánlivá, vždyť muži sice žijí, ale mnohé stejně čeká smrt. Prosila z celého srdce jediného Boha o pomoc, o pomoc pro milovaného Odrika a další muže.

Opět ten krásný mír, jas a světlo naplnil její duši. Něco se stane, musí se stát, vždyť otec říkal, že je Vůlí Boží, aby vše bylo dobré. Opakovala si to v duchu. Ani nevěděla proč a rozběhla se dolů z kopce, avšak v jinou stranu, než bylo ležení. Kolem bublajícího potoka rostla vysoká tráva. Silvia koutkem oka cosi zahlédla. Myslela si, že se tam mihlo nějaké zvíře. Podívala se tedy znovu.

Spatřila maličkou postavu, o jaké slýchala jen z prastarých bájí jejich kmene. Tato veselá postavička důrazně ukazovala na nízkou rostlinu s chlupatými šedavými listy a fialovým kvítkem. V tom Silvii cosi píchlo u srdce. Vzpomněla si na trpícího Odrika a už už chtěla běžet opět za ním. Ale mužíček jí vběhl do cesty. Nevěděla, co říká, ale viděla, že jí chce ukázat tuto divnou rostlinu, kterou nikdy předtím neviděla. Utrhla ji tedy a běžela zpět.

Odrikův stav i stav ostatních raněných otráveným šípem se zhoršoval. Lidé jim dávali napít, utěšovali je, ale nic víc dělat nemohli. Silvii napadlo rozemnout lístek chlupaté rostliny a přiložit jej Odrikovi na ránu. Po chvíli zjistila, že tam, kde byl lístek přiložen, rána opět zčervenala. Na jiných místech měla barvu téměř černou.

„Našla jsem lék!“ volala nadšeně. Ihned se ženami a dívkami běžely natrhat mnoho takových bylin a horlivě je přikládaly na rány. Ve větším množství byl účinek viditelný již po chvíli. To bylo radosti! Silvia vypravovala, co se jí přihodilo, i když si to sama nedokázala vysvětlit. O tom, že se modlila, zatím pomlčela.

Ramil řekl: „Lidé ze šťastné země mohou také vídat pomocníky.“

Lidé se ptali jeden přes druhého, co je to za lidi, kdo jsou pomocníci, kde byl Ramil tak dlouhou dobu, co na své cestě viděl a zda nalezl, co hledal - pomoc. Dosud nebyl čas, aby se jej zeptali.

„Ano, nalezl jsem šťastnou zemi, kde lidé žijí v lásce a míru pospolu, protože v jejich duších hoří láska k jedinému Bohu, který stvořil vše, tedy i vás, milí lidé. On nám také nyní pomohl. Vidíte, jaká je jeho moc a síla?“

Silvia promluvila: „Ano, otče, nyní již vím, že tento Bůh jest. Modlila jsem se k němu z hloubi duše a všichni jsme nyní byli svědky hned několika zázraků. Vrátil ses v pravý čas, otče. Moc rádi poznáme i tvé přátele ze šťastné země.“

„Cože, oni přišli s tebou? Ó, Ramile, vyprávěj!“ volali lidé jeden přes druhého.

Večer se blížil a všichni byli velmi znaveni. Ramil cítil, že mocné prožití dnešního dne zkypřilo jejich duše. Nezměrná bolest a vzápětí veliká radost otevřela i zatvrzelá srdce těchto prostých lidí. A do takto připravených duší zasel nyní semínko svými slovy.

Proto řekl:„Dnes již půjdeme spát. Zítra je také den. Než ulehneme, společně poděkujeme Bohu a poprosíme Ho, aby nás nechal spočinout ve své ochraně. Muži nyní dobře zabezpečí ležení proti divé zvěři, ženy se postarají o raněné a celou noc bude některý z nás bdít.“

Lidé poznávali moudrost a lásku v jeho slovech. Než ulehli, Ramil se nahlas modlil. Všichni svým nitrem děkovali neznámému Bohu za jeho velikou dobrotu. Každý zřetelně cítil, že se v jeho nitru rozlévá dosud nepoznaný pocit míru, blaha a štěstí. Druhý den se zranění mužů očividně zlepšila a lidé viděli, že se brzy uzdraví. I Odrik byl již při smyslech a dosvědčoval, že se mu daří mnohem lépe. Nevěděl však vůbec, co se od okamžiku přepadení dělo. Jeho údiv byl veliký, když před sebou viděl Ramila. Myslel však, že ještě blouzní. Silvia jej ubezpečovala, že až mu bude lépe, bude mu vše vyprávět. Pouze třem mužům z Džamilovy bandy bylina téměř nepomáhala. Jejich srdce byla zatvrzelá a nijak nelitovali svých činů.

Tu volal muž, jenž stál na stráži: „Blíží se sem skupina podivných jezdců! Ozbrojte se!“

Ramilův bystrý zrak rozeznal již z dálky v čele jezdců Miroslava. A zvolal:„To jsou mí přátelé ze šťastné země! Jedou za námi!“

Na lidi tato slova působila jako blesk z čistého nebe. Každý,  kdo mohl, běžel o překot směrem ke vzdálené skupině jezdců, aby je mohl co nejdříve vidět a přivítat. Jejich radost neznala mezí. Průvod doprovázen skupinou jásajících lidí přijel až na místo. Když lidé ze šťastné země sesedli z koní, ostatní s úctou poodstoupili. Již i ranění, mezi nimi i Odrik, vše se zájmem ze svých lůžek sledovali. Ještě nikdy neviděli takovou vznešenost a ušlechtilost. Přijela i Miriam se ženami. Muži nevěděli, jak se mají chovat, aby prokázali těmto spanilým ženám úctu a v mnoha ženách vzplanula touha se těmto ženám v jejich čistotě vyrovnat.

 Jaké bylo podivení všech, když jako poslední v průvodu přijížděli koně, na nichž byli přivázáni Džamil a jeho muži.

Ramil vyšel vstříc hostům a vřele je přivítal: „Vítám vás, přátelé. Všichni zde mají velkou radost z toho, že jste mezi námi. Volal jsem k vám v duchu o pomoc, což jste mne snad slyšeli?“ ptal se udiven.

„Milí lidé, i my máme velkou radost, že nás takto vřele vítáte. Můžeme být vašimi hosty?“ zeptal se zdvořile Miroslav.

Všichni byli jeho osobností uchváceni a horlivě přikyvovali. „Vidím, že je zde mnoho raněných, co se stalo?“

Ramil je zpravil o včerejších událostech. „Pojďte a posaďte se k ohni, ženy vám přinesou teplý čaj,“ pobídla hosty Silvia s ruměncem ve tváři.

Miroslav na ni hleděl udiven. Podle Ramilova vyprávění nebyly přece ženy v jeho zemi nijak ušlechtilé. A tato mladá žena má v sobě spolu s jemností i cosi krásného, čistého, co z ní září navenek.

 „Děkujeme ti, jsme vděčni za vaši pohostinnost i v těchto těžkých podmínkách. Jak ti říkají?“ zeptala se Miriam. I jí se Silvia velmi líbila.

 „Jsem Silvia, Ramilova dcera. Otec mi o Vás vyprávěl. Nemohla jsem se dočkat, až vás uvidím.“ Ženy si podaly ruce a jejich duše prožívaly velikou radost ze setkání. Pohlédly si dlouze do očí a tímto setkáním se mezi oběma ženami uzavřelo přátelství, které provázela vzájemná láska i úcta. Silvia cítila, jak v přítomnosti Miriam prožívá mocný příliv posily a podpory všeho, co v její duši usiluje o ušlechtilost a čistotu. Miriam již nyní věděla, že v Sylvii bude mít velkou pomocnici, protože jako první z kmene vykročila úzkou stezkou k vzácnému klenotu, jímž je pravé ženství.

Muži se posadili u ohně. Miriam pohledem přehlédla ležení a poprosila Sylvii, aby jí ukázala raněné. Ptala se, zda může být se ženami nějak nápomocná. Zdálo se, že slunná přítomnost Miriam a dalších žen působí blahodárně na stav raněných mužů. Bylo vidět, že Miriam se vyzná v léčení. Ptala se Silvie, jak léčí nemocné, a Silvia jí vyprávěla, jak našla u potoka léčivou bylinu na otravu jedem. Miriam měla radost, že Silvia umí takto naslouchat svému vnitřnímu hlasu a že může vidět i pomocníky. Miriam přiložila ruku na zranění jednoho z mužů. Onen muž řekl po chvíli překvapen, že cítí, jak horkost z rány zvolna ustupuje. Silvia viděla, že se od Miriam může učit nejen ušlechtilosti a vnitřní čistotě, ale i mnoha jiným věcem.

Když bylo o raněné dobře postaráno, přisedly i ženy k ohni. Ramila stále zajímalo, jak se sem přátelé dostali a zda snad slyšeli jeho volání o pomoc.

Miroslav počal vyprávět:„Již když jsme se blížili s Ramilem k vaší osadě, vnímal jsem v ovzduší jakýsi těžký mrak. Nebyl to mrak, ze kterého by se spustil déšť, ale byl to mrak utvořený z temných citů a myšlenek. Mrak se pohyboval směrem nad nedozírné lesy a tam jako by z něj vyšlehl blesk a temná energie se vybila. Nevěděl jsem, co se stalo, ale řekl jsem o tom svým přátelům.

Prosili jsme vzhůru o pomoc. Miriam cítila něčí úpěnlivou prosbu o pomoc zformovanou do vroucí modlitby. Mohla také vnímat, jak byla tato prosba z milosti Boží vyslyšena a léčivá síla se snášela dolů do toužících duší a na místa, kde jí bylo třeba. I já jsem prosil o to, aby nastala spravedlnost podle Vůle Boží. Potom jsme se vydali směrem k místu, kde sjel z černého mraku onen blesk. V úzkém průsmyku, kde byla jediná možná cesta lesem pro koně, jsme se téměř srazili s divoce jedoucími jezdci. Jejich divý výraz ve tváři mne již při prvním pohledu přiměl k velké ostražitosti. Muži byli nenadálým setkáním nepříjemně překvapeni a chtěli zaútočit. Dopadlo to tak, jak vidíte. Nyní jsou přivázáni k opodál stojícímu stromu. Znáte tyto muže?“

„Ano, ano! Vždyť jsou to ti, kteří zde přepadli naše lovce!“ volali muži jeden přes druhého.

 „Ach, tak je to tedy! Večer se dozvědí, jaký je čeká trest.“

„Donutili jsme je, aby nás dovedli k lovcům. Lhali a vykrucovali se. Když jsme byli zaměstnáni pomocí raněným, utekli. Někteří ale zůstali a pomáhali s námi.“

„To je dobře, je vidět, že jejich duše nebyla ještě tak zkažená.“

Muži, o kterých byla řeč, byli rádi, že neslyší o žádném trestu pro ně. Bylo na nich vidět, že své viny skutečně litují a snaží se ji napravit o to horlivější péčí o raněné a prací pro dobro všech.

Každý večer byl pak věnován vyprávění Ramila a jeho přátel. Mezi jejich slovy se skrývalo tolik moudrosti, lásky, ale i spravedlnosti. Lidé vše s nadšením vpíjeli do svých duší. Prosili, aby mohli slyšet o nejvyšším Bohu, jehož pomoc při prožití posledních dní zřetelně cítili.

Byli však i tací, kteří se tomu vzpouzeli. Byl to Džamil a jeho muži, mezi nimi i tři ranění. Dostali na výběr - buď se podvolí přísnému řádu, který nyní v zemi nastane, a budou pracovat, aby napravili vše, co zlého způsobili, nebo budou vyhnáni. V lesích je stejně nic dobrého nečeká. Drsní muži se vysmívali a Džamil dokonce se zlostí v srdci řekl: „Žádného Boha jsem nikdy neviděl. Jestli nějaký je, ať se mi ukáže!“ Pak sami odešli do lesů, a doufali, že se budou moci nějak uživit.

  

Pokračování příště.