Šťastná země - 6. část

12.09.2014 14:37

 

Dlouhý čas nenastala chvíle, aby Silvia nebyla Miriam po boku. Společně pomáhaly, léčily, podporovaly druhé a společně učily ženy všemu, co bylo třeba. Ženy ze šťastné země se připojily mezi ostatní ženy a každá z nich je učila to, co sama nejlépe dovedla. Při pilné práci čas rychle ubíhal a všechny ženy se snažily dělat vše nejlépe, jak jen mohly, aby na ně mohl pohled Miriam spočinout se zalíbením. Samy ani nepozorovaly, jak se jejich pohyby a řeč stávají ušlechtilejšími a jak se v jejich nitru rozlévá mír a jas.

Pod jejich pečujícíma rukama a díky láskyplné péči se nemocní zotavili natolik, že se mohlo pomýšlet na návrat. Odrik se také rychle zotavoval a vše, co se dělo od té doby, kdy se probral z bezvědomí, mu připadalo nesmírně nádherné a jeho duše byla vším, co směl slyšet z úst Miroslava, Ramila i ostatních mužů, naplněna, a vše řečené plně souznělo s jeho nitrem.

Zpáteční cesta byla radostná. Ale počasí se počalo náhle měnit. Začal vát silný vítr, který před sebou hnal černá mračna ze severu. Odrik znal dobře zdejší lesy, a tak zavedl skupinu jezdců pod nedaleký převis. Strhla se silná bouře.

„Jak je dobře, že jsme se stihli včas tak dobře schovat. Velcí pomocníci jsou nyní při práci. Vše, co dělají, je chtěno vůlí Boží, právě tak jako tato bouře,“ řekl Miroslav.

Bouře byla silná, ale krátká. Když se opět vydali na cestu, museli některá místa objíždět, protože přes cestu ležely polámané větve a spadané stromy. „V brzké době jsme chtěli pokácet vícero stromů na dřevo na zimu. Nyní máme část práce ušetřenu,“ zvolal Odrik.

„Je škoda, že je tomu ve vaší zemi tak, že při kácení stromů přijde mnoho dřeva i mladých stromků nazmar. Ptejte se vždy pomocníků, oni vám řeknou, které stromy můžete pokácet,“podotkl Miroslav.

„Dobře vidím, jak mnoho se od vás musíme naučit.“

Rozmluva obou mužů pokračovala za jízdy dále.

Tu vyjeli z lesa a ocitli se na úpatí svahu porostlého zelenou loukou. Nahoře na kopci stával mohutný strom. „Podívejte, do stromu uhodil blesk! Pojeďme se tam podívat!“ volal jeden z mužů. Když vyjeli na kopec, naskytla se jim smutná podívaná. Pod spadanými mohutnými větvemi ležel Džamil a jeho muži. Jejich koně splašeně vyběhli z lesa, když uviděli jezdce.

Muži uvažovali: „Zřejmě se zde schovali před bouří.“ „Co ale pohledávali poblíž naší vsi?“

„Jistě chtěli ještě v naší nepřítomnosti přepadnout stráže a…“

„Nesuďme mrtvé,“ přerušil muže Miroslav, „řekli, že nevěří v nejvyššího Boha a vysmívali se Mu. On se jim tedy ukázal ve své moci a síle. Říkal jsem vám, že pomocníci konají vše v Jeho Vůli. Zhynuli podobným bleskem, jakým se vybilo jejich špatné chtění tam v lesích.

“Několik mužů zůstalo, aby pochovali mrtvá těla. Ostatní jeli dál. Každý si říkal, že od té doby, co jsou v jejich blízkosti lidé ze šťastné země, dějí se tak mocné události, že nikdo nemůže být na pochybách, že Bůh, který vládne nade vším, jest dokonalý a spravedlivý. Tomu, kdo jedná podle jeho Vůle, se daří dobře a ve svém radostném konání Jemu ke cti je šťastnější, než byl kdy dříve, a toho, kdo škodí, trest nemine.

Ramil se ještě v důvěrném rozhovoru Miroslava ptal, jak je možné, že se přepadení lovců odehrálo právě v době, když společně přijeli ke vsi a prosili, aby Světlo shůry mohlo proudit i k těmto lidem.

„Světlo skutečně k těmto lidem proudilo, ale kdo je v nitru zlý, ten je nepřijímá, ale prožívá je jako tlak. V tomto tlaku Světla se mnohé temno, léta hromaděné, vybije. Ale zhroutí se pak samo v sobě a nakonec i ono poslouží Světlu,“ odpověděl Miroslav.

„Jak může temno posloužit Světlu?“ ptal se dále Ramil.

„Vše na Zemi i ve všech světech pulsuje v zákonech a podle vůle Boží. Tady dole na Zemi je vše mnohem, mnohem pomalejší. Když někdo zaseje zlý čin, vše se mu vrátí, ale může to být za velmi dlouhou dobu. Přítomností Boží síly a Světla se vše urychlí. Trest následuje zanedlouho po činu. A tak čin Džamilův a jeho rychlá odplata mohla posloužit Světlu k tomu, že mnohé duše mohly být svědky dokonalé spravedlnosti Boží.“

„Už tomu rozumím. A co víc, poznávám v tom i velikou lásku Boží, která dala Džamilovi ještě několikrát možnost k obratu a k nápravě. Ale on ji nevyužil. Co se s ním nyní stane?“

„Milý Ramile, rád bych, abychom společně učili lid všem pravdám a zákonitostem, které vložil Bůh do tohoto nádherného Stvoření. Každý večer se všichni sejdeme a o všem můžeme promluvit. Dozvíš se i to, co nás čeká po smrti. I Odrik je bdělým, pevným mužem a učenlivým žákem. Velmi bystře vše chápe, a vše, co pozná jako dobré, ihned promění v čin. Bude nám velmi nápomocen v nápravě lidských duší ve vaší zemi. Svým nadšením proměnit vše staré v nové může jít příkladem všem lidem.“

Od té doby byl Odrik často poblíž Miroslava a učil se od něj jak všem praktickým věcem, jež usnadňovaly lidem život, tak také všemu, co pomůže lidem, aby očistili i své duše. Lidé, kteří nebyli přítomni výpravy, se zatajeným dechem naslouchali všemu, co se událo a měli z toho radost. Snažili se rychle svou pílí dohonit zameškané. Někteří lidé však postupem času zapomínali na mocná prožití Boží spravedlnosti a lásky a upadali do starých chyb. Jen pevný řád a přísná pravidla udržovala kázeň. Při přestupcích proti zákonům všichni opět prožili, že spravedlnosti nikdo neujde.

Zpočátku přísným až tvrdým dodržováním řádu a zákonů, které souzní se zákony Božími, všichni pochopili, že je pro blaho každého z nich, bude-li konat vždy jen dobro. Život ve vsi se rozvíjel a vzkvétal. Ženy společně zasely do půdy semínka, která Miriam přivezla ze své domoviny. Lidé se učili zpracovávat nové druhy potravin, ovoce a zeleniny. Také zahrádky, které ženy založily kolem svých obydlí, všem svými květy připomínaly, že v celém Stvoření panuje Láska, Spravedlnost a Čistota ruku v ruce s krásou.

Miriam se svými pomocnicemi společně se Silvií učily ženy všem dovednostem, které znaly ze své domoviny. Ženy se učily šít krásný ženský šat, ba bylo vidět, že do svého tvoření vkládaly i svůj osobitý vkus a nenapodobovaly ve všem ostatní. Tak to bylo i se vším, co tvořily: jak si vyzdobily již uklizená obydlí, jak upravovaly jídlo, tkaly látky a jak vytvářely nejrůznější nádoby z hlíny a mnoho jiného.

Při ručních pracích jim Miriam vyprávěla o světlých zahradách, kam se jednou mohou všichni lidé čistého srdce navrátit. Když cítila, že její vyprávění padne na úrodnou půdu, pověděla jim i o půvabných pannách v zahradách Čistoty, které směla ve svém vidění spatřit. Pověděla jim, že každá žena, která po Čistotě touží, může čerpat z nádherných zářivých proudů, které se z těchto zahrad snáší až sem dolů ku pomoci pozemskému ženství.

 

 

Touha všech žen přiblížit se nitrem těmto nádherným světlým zahradám je zevnitř přetvářela v jemné půvabné bytosti. Aniž to samy pozorovaly, krůček po krůčku se přibližovaly svým působením a projevem Miriam a jejím pomocnicím. Muži proměnu svých žen s radostí pozorovali a ještě více se pak snažili, aby byli sami ještě lepšími, aby je ničím nezarmoutili, ba naopak, aby je potěšili každou prací, kterou pro zušlechtění vsi či zúrodnění půdy konají.

Jak se měnila nitra žen i mužů, tak bylo vše také vidět i na vzhledu osady. Miroslavovi muži byli zkušení v mnoha různých oborech a mohli tak své zkušenosti předávat mužům zde. Tak plynul čas a ze zchátralé vsi bylo malebné městečko a místo zmatků a svárů mezi lidmi vykvetla láska a úcta k bližnímu.

V lidech samotných vznikla touha, aby se mohli scházet a děkovat za vše nejvyššímu Bohu. Místo udusané plochy uprostřed vesnice vyrostl nejhezčí a největší ze všech domů, náležející Stvořiteli. Tam se všichni scházeli, aby rozestřeli své duše před Bohem a děkovali Mu za vše. Miroslav k nim zde čas od času promlouval a při zvláště posvátných okamžicích jim mohla i Miriam zprostředkovat svá vidění, či vyslovit společné vroucí modlitby.

Lidé mysleli, že jsou dokonale šťastni a že už jim nic nechybí. Počali si o tom povídat.

„Jsme nyní tak šťastni, máme vše a těšíme se, že naše duše jednou budou moci dojít do světlých zahrad,“ vyslovil pocity všech jeden z mužů.

„Ale Miriam, Miroslavovi a jejich přátelům v jejich zemi také nic nechybělo, a přesto se vydali na namáhavou pouť do naší zpustlé země,“ přemýšlel nahlas Jura.

„Doma jim bylo jistě dobře, ale netušili, že jsou ještě někde lidé, kteří neznají zákony Stvořitelovy, a proto si vytvářejí svými vinami nová a nová utrpení,“ přidal se třetí.

„Až přišel Ramil, kterému jsme se posmívali, když se vypravoval na nelehkou cestu, a řekl jim o naší bídě.“

„Oni neváhali a vydali se za námi, jen aby nám, neznámým, pomohli!“

„Ano, jen tím, že jsme díky nim pochopili, jaká Vůle Boží vlastně je, a s radostí se snažíme podle ní žít, jen tím jsme nyní tak šťastni,“ řekl další muž.

„Ale co lidé v dalších osadách?“

„Na ty jsme ve svém štěstí úplně zapomněli!“

„Ach, jak jsme mohli být tak zaslepení a nevidět to již dříve?“

A tak přispěchali za Miroslavem s prosbou, zda smějí jít také do dalších osad pomoci i tamním lidem.

Miroslav z nich měl radost: „Ano, i další lidé si zasluhují, aby poznali Pravdu. Jsem rád, že jste na to přišli sami. Vám zde již nic nechybí, proto jsme pomýšleli na to, putovati opět dále do jiné osady.“

Lidé se zalekli: „To nás chcete opustit?“ Vzápětí ale nahlédli sobeckost myšlenky, že by byli nejraději, kdyby s nimi zůstali stále. Již si neuměli představit život bez milých přátel ze šťastné země.

„Již si dokážete poradit i bez nás. Naučili jsme vás všemu, co jsme sami uměli. Vždy bude určen správce osady, jenž bude mít pomocníky, kteří budou bystrým pohledem a pevnou rukou dohlížet na to, aby byly zákony všemi dodržovány. Správcem však bude jen ten, koho si budou lidé moci vážit pro jeho moudrost a vnitřní ušlechtilost. Jen za takových podmínek nedojde opět ke starým chybám a k úpadku.“

„Víme, kolik práce jste měli s námi. Proto chceme jít s vámi a pomáhat, kde je třeba.“

„Jsem tomu rád. Takto společně můžeme udělati více práce. Je Vůlí Boží, aby Světlo bylo ve všech částech Stvoření, tedy i ve všech osadách vaší země. Proto se připravme. Rozhodneme, kdo zůstane zde a kdo nebude postrádán a může proto odejít pomáhat do jiných vesnic. Pamatujte, každá, i ta nejmenší práce, konaná s láskou, je veliká a pro celek nezbytná.“

Čekalo je mnoho usilovné práce, ale pomocníci jim byli ku pomoci, a tak tam, kde byli lidé nepřístupní a umínění, dali jim pocítit svou sílu. Do utrpením zkypřených duší pak semínka Pravdy přece jen zapadla. Lidé pak viděli, že je pouze k jejich dobru, budou- li poslouchat zákony, které platí ve všech světech. Lidé v jiných osadách naopak přijali vše nové s radostí. Zde musely být odstraněny pouze některé mylné názory a pověry.

 Po mnoha letech se lidé ze šťastné země vraceli domů. Miroslav naplnil znění svého jména - slavil mír v celé zemi. Jejich dílo se podařilo a při odjezdu nechávali za svými zády zemi, která se již v mnohém podobala jejich domovině. Šťastní lidé tam žili v míru a lásce pospolu a ve svých nitrech střežili lásku k Bohu jako ten nejvzácnější klenot.

Miroslav vždy věděl o moudrosti Boží, ale mnoha mocnými událostmi, které v různých osadách zažili, poznal, že Spravedlnost a Láska Stvořitelova je nevyčerpatelná, a nepatrný člověk ji nebude nikdy moci cele pochopit. Vracel se domů a na svých cestách získal jednu nádhernou a mezi lidmi tak vzácnou ctnost, a tou je pokora. Pokora před nesmírnou velikostí a moudrostí Pána všech světů.

Všechny naplňovala blažená radost a trvalé štěstí z toho, že mohou být Jeho služebníky, a tím, že se vřadili do záchvěvů vůle Boží, mohli vykonat v Jeho moci veliké činy.

 

© Maria M.

Ilustrace: © Aneta Mišovie