Tichá píseň stromů

21.11.2011 18:50

Znáte to, když máte mnoho, velmi mnoho povinností a vám se zdá, že to vše snad již nevydržíte a nemůžete zvládnout. Cítíte se jako mezi velkými mlýnskými kameny, které vás pomalu svírají. Vy nemůžete ven a špatně se vám dýchá. Kde je však cesta ven? Jak vše zvládat s lehkostí? Kde je radost, která vám bývala vlastní? Říkám si: „Když zastavím, nesplním mnoho povinností, vždyť beze mě se to neobejde… Musím být tam a tam a udělat to, to a ještě tamto…“

U mého tatínka rostou aleje hrušní, které jsou v tento čas obsypané nádhernými plody. Vycházím sama před setměním s batohem a s česáčkem přes rameno načesat poslední hrušky, které mám možnost letos nasbírat. Vždyť je mám tolik ráda. A v zimě z nich budou výborné křížaly, přesnídávky, a co teprve hrušková povidla! Ano, udělám si na to čas, i když mě již třetí den bolí v krku a rýmu cítím ve všech dutinách. Vše mi naznačuje, abych se chvíli zastavila a nabrala sil. Své okolí vnímám tak trochu apaticky, jakoby zdálky.

Začínám česat hrušky. Jsou to snad ty nejsladší hrušky, co jsem kdy jedla. Tu mnou projela dlouho nepoznaná síla. V nitru začínám pociťovat dokonce i radost! Jak je příroda bohatá a plná síly, energie a radosti. Jaké bohaté a šťavnaté plody nám letos opět dává. A co my lidé? Co jsme letos dali světu my? Pouze jsme brali, nanejvýš jsme dávali svým nejbližším. A co pro celek? Co jsme pro něj udělali? Zamořili jsme opět více ovzduší svými nepěknými myšlenkami, energií disharmonie a stresu.

„Pojď dál. Jen pojď!“ láká mě cosi do stmívajícího se blízkého lesa. Znám v něm každý strom, je to krásný les. Ale teď, večer a sama? Až tam dojdu, zastihne mě soumrak a nazpět půjdu úplně po tmě. Ale dnes nikam nespěchám, poslechnu ten hlas. Kráčím prastarou úvozovou cestou lemovanou starými třešněmi. Některé stromy jsou již suché a tyčí se v šeru k nebi. Cesta se rozšiřuje a já vcházím do lesa. Na obzoru za mnou tmavnou již poslední červánky a tu a tam je slyšet ještě kosí hlasy, které pokřikují: „Už je večer, všichni do svých pelíšků!“

Tato část lesa měla sloužit jako arboretum. Proto se zde nachází mnoho neobvyklých druhů stromů. Les lemuje řada habrů rostoucích blízko sebe. Vždy, když jsem se tudy toulávala jako mladá dívka, obdivovala jsem jeden habr, jehož větev rostla směrem k vedle stojícímu stromu a srostla s ním. Vypadalo to, jako když se tyto dva stromy objímají. Mají hladkou tmavě šedou kůru a při pohledu na ně se ve mně vždy rozezvučela struna lásky k někomu druhému, lásky, která může obejmout, pohladit a potěšit…

Mezi korunami stromů je světlina, kterou sem dopadá alespoň nepatrné množství světla. Nedávná vichřice povalila v tomto místě mohutný strom, a tak je zde nyní více prostoru a světla. Když procházím lesem dále, táhne mě to ke skupině velikých bříz. Jsou jako dívky - bělostné, pokryté jemnou hladkou kůrou a stále si něco ševelí ve větru. Přicházím blíž a jednu břízu pažemi objímám. Ale bříza, jež se jevila jako dívka, ke mně promlouvá hlasem zralé moudré ženské bytosti. Nerozumím slovům, jen prožívám krásný pocit sounáležitosti, naplnění, klidu a míru a tak dlouho postrádaného zastavení. Je to, jako když mě obejme moudrá mateřská náruč. Dodává mi sílu a vyrovnanost. I já vím, že ani od stromů nelze jenom brát, a tak v duchu poprosím o sílu čistoty z výšin, která by mohla proudit k této krásné bytosti a na toto místo. V tomto vzájemném dávání a braní, chráněny lesním šerem, prožíváme já i bříza krásné vnitřní souznění.

Bříza jako by šeptala: "Zastav se tu chvíli u mě a dýchej. Volně se nadechni, ať může životodárná síla proudit do všech částí tvého těla.“

Uvolnila jsem se a nadechla se večerního vlhkého vánku prosyceného vůní prastarých stromů. Nadechla jsem se pradávné písně lesa a pocítila jsem tep, který pulsuje vším.

„Já, strom, stojím stále na jednom místě, a myslíš, že neplním své poslání? Stojím v proudu síly, kterou rozvádím dále, paprsky světla přijímám a přeměňuji, využívám je a svými listy tvořím kyslík. Jsem domovem pro mnoho zvířat, jsem útočištěm, skrýší a bezpečným koutem. Lidé vycházejí ze svých kamenných měst do lesa. Při pohledu na nás stromy se uvolní, naberou sílu. Chodí si do lesa odpočinout a nadýchat se čerstvého vzduchu. I vaše poslání, lidé, se od toho našeho mnoho neliší. Smyslem vašeho života není dokázat a stihnout nesčetně věcí tady ve hmotě, ale být v určitém smyslu jako my stromy, to jest státi v paprscích světla a v proudu síly, přeměňovat je a vésti je v čistotě dále.

Myslíte si, že pouze když běháte z místa na místo a stihnete velké množství věcí, jen tak jste užiteční? To vám pak brzy dojdou síly a ztrácíte smysl vašeho konání, postrádáte pak radost, odhodlání a vnitřní sílu.

Postrádáte pak to, co vás každé ráno naplňuje pocitem blaženosti a vděku, když se za zpěvu ptáků probouzíte. Postrádáte to, co cítíte v duši jako lehkost, trvalé štěstí a hlubokou studnici radosti, když každý večer znaveni, ale šťastni uléháte. Uzavřeli jste se Světlu! Kdyby měl strom stát ve tmě, listy by mu zežloutly a uschnul by.“

Strom stojí uprostřed proudu sil, protože se zachvívá v pravidelném tepu Stvoření, tím, že síly proudící shůry přijímá a plně je využívá, dává pak ze sebe vše, co má. Je užitečný a vykonává beze zbytku své poslání. Ač stojí na místě, přesto je činný, je součástí koloběhu Stvoření. Oproti tomu člověk, který se nevřadil do proudů sil, kvůli své nevědomosti nezná smysl svého života a své poslání tady na Zemi, a jeho konání a snažení je zcela scestné, stojí zcela mimo zářivé proudy. Je pohybem Stvoření vláčen, omílán a smýkán a stěžuje si, že právě jej potkal tak těžký osud.

Také člověk, který se zachvívá buď pomalu a líně oproti pulsu, jenž je odedávna nastaven pro všechny tvory, nebo ten, který chce hekticky všechno stihnout, takový tvor se pak nemůže harmonicky zachvívat v koloběhu přírody. Stále cítí, že něco nestíhá a neprožívá pocit dokonalé harmonie, i když se snaží žít podle zákonitostí přírody.

Člověk, který v nitru naslouchá všem impulsům shůry, který všechny síly přiváděné k němu plně používá a plní poslání, jež ve svém nitru cítí, stojí pak uprostřed proudu sil a cítí se v nitru naplněným a šťastným. Prožívá pocit sounáležitosti, lásky a harmonie s ostatními tvory. Může pak prožívat dávaní a braní ve Stvoření, Lásku, která vším proudí, nachází přátele mezi lidmi i mezi stromy a zvířaty. Je klidným, vyrovnaným, všude kam přijde, vnese mír a světlo, které v sobě nosí. Proudí-li jím síly, které přijímá, a nebrzdí jejich pulsování, je pak v trvalém pohybu duchem. Nemůže pak jinak, než i hmotnými činy zušlechťovat své okolí. Naslouchá-li správně pomocem shůry, nemusí stále spěchat. Koná jen to, co je vůlí Boží chtěno. Potom tím, že se ve svém nitru správně sladí s věčným tepem Stvoření, dokáže s lehkostí vykonat veliké věci.

To vše jsem si směla uvědomit a složit si tyto souvislosti před očima do velké živé mozaiky. Když jsem od břízy odcházela, v duchu jsem si přála, abych mohla být jako ona. Působit na pohled lehce a půvabně jako čistá dívka, ale při tom být moudrou ženou, která je průplavem pro mocné síly, proudící shůry, které pak svým jemným tichým působením vede dále. Být pro všechny jako moudrá mateřská náruč, v jejíž blízkosti nachází všichni tvorové bezpečí, mír a lásku, a zároveň býti v naplňování Boží vůle pevná jako kmen stromu, který odolá i nejprudším bouřím.

Zpáteční cesta byla krásná, nemusela jsem se i v největší tmě ničeho bát. Vždyť jsem cítila, že kolem mě je tolik života a jsem-li já ke všem bytostem přírody láskyplně otevřená a přátelsky naladěná, nemůže se mi nic stát. Ony jsou tu stále, jen my lidé jsme si k nim uzavřeli cestu.

Když jsem procházela třešňovou alejí, na obloze, která byla celý den zatažená, se protrhly mraky a na cestu mi posvítil zářící kotouč měsíce. Bylo to pro mě jako zázrak. Cožpak i ty vzdálené vzdušné bytosti, které rozehnaly mraky, vědí, že můj duch prožívá tady dole ve tmě nádherné spojení s přírodou a naslouchá jejím hlasům? Děkovala jsem vzhůru z celého srdce…

Nyní jde jen o to, vše krásné si udržet i ve víru všech událostí všedního dne. Vždyť záleží jen na nás, jak své nitro naladíme. Soukolí událostí kolem nás se vždy nastaví tak, jak se my v nitru stavíme k němu.

Stromy mohou být našimi velkými učiteli. Jen státi tak jako ony v proudu síly, přijímat ji a vésti dále, cítit v nitru tep Stvoření, naslouchat, dávat i brát, milovat, radovat se a dýchat…

M.M.

 

 

www.ao-innstitut.cz