Tiché působení ženy- část 2.

07.09.2011 13:49

 Brian musel s pravdou ven. Řekl, že sem ženy nezval, ony prostě přišly samy a nemohl je v nejprudší bouři vyhnat.
„Proč je zde tedy trpíš?“ obořil se na něj jeden z mužů.

„Sám nevím,“ odpověděl po chvilce mlčení Brian a znovu viděl před očima ten zvláštní Magdalenin pohled.

„Něco mi ale říká, že je posílat pryč nemáme.“

„A co myslíš, že tady s nimi bude? Akorát popletou mužům hlavu.“

Brian dlouze přemýšlel. Stále více v něm dozrávala myšlenka, že si musí s Magdalenou promluvit. Nebyl zvyklý hovořit se ženami. Co uměl dobře, bylo rozdávání rozkazů. Ale na nějaké dlouhé řeči si nepotrpěl.

 „Ne, to se nestane,“ odpověděl břitce. „Pokud zde někdo chce být, musí se podřídit našemu řádu.“

„To budou skládat i zkoušky?“ posměšně prohodil další z mužů. „Složení zkoušek je přece podmínkou  pobytu v osadě.“

„Myslím, že všichni můžeme vidět, že zkoušky z ženských dovedností by složily s lehkostí,“ odbyl muže Brian a gestem ruky naznačil, že rozhovor skončil a muži mají odejít.

Sice nerad, ale přece se vydal ke svému bývalému obydlí, kde již po více dní bydlily ženy. Věděl, že je nyní uvnitř pouze Magdalena. Po krátkém zaváhání zaklepal.

Dveře se otevřely a v nich se objevil rozzářený Magdalenin obličej. Ve tvářích měla ruměnec, snad je měla rozpálené od ohně. Usmívala se na Briana s otázkou v očích, proč asi přichází. Brian vešel do chýše. Rozhlížel se okolo. Nikdy by jej nenapadlo, že z prostého vybavení jde utvořit tak útulné příjemné místo. Dýchlo na něj něco, co zde dříve nebylo. Nebylo to nijak hmatatelné, ale bylo to zde. Přítomnost žen toto obydlí zcela proměnila. Poprosil Magdalenu, aby se posadila proti němu ke stolu. Hned potom si uvědomil, že snad spíše ona mu měla nabídnout místo, neboť o chatu nyní pečuje ona se ženami. Rázem jeho drsná povaha zahnala tyto myšlenky. Nastalo dlouhé mlčení, neboť nevěděl, jak by vyjádřil své myšlenky poněkud jemněji a jak by je rozprostřel citlivě před ženou, která před ním seděla oděná do bílých lněných šatů a jejíž silueta připomínala bytost andělské krásy a spanilosti. Jemně se usmívala. Chvílemi zalétl její zrak do jeho tváře, čekajíc na jeho slova. Když se jejich zraky setkaly, hned sklopila oči. Byla tak křehká, a přesto z ní vycházela jakási síla, která jí propůjčovala onen půvab, důstojnost a něco, co nutilo drsné muže k tomu, aby poněkud zjemnili své hrubé způsoby. Brian, aniž si to uvědomoval, nechal na sebe cele působit zdejší zvláštní atmosféru. V nitru nyní počal cítit, že přítomnost takových žen by mohla býti pro jejich osadu přínosnou. Mužům, které vyučoval mnohým ctnostem, chyběla ohleduplnost, touha ochraňovat slabší. Již dávno viděl, že při řeči mezi muži převládá strohý hrubý tón, a dlouho přemýšlel, jakým příběhem by je přiměl k tomu, aby se jeden ke druhému chovali s větší úctou a vycházeli mezi sebou v přátelském duchu. Věděl, že stálá drsnost a strohá poslušnost rozkazů z jeho strany může selhat tehdy, jakmile by byl on sám někdy raněn či z jakéhokoli důvodu upoután na lůžko. Zde platila pouze síla a nepřemožitelnost... Zarazil tok svých myšlenek a snažil se zapříst rozhovor.

„Chtěl jsem s vámi o něčem mluvit,“ vydal ze sebe přerývaně chraplavým hlasem po dlouhé chvíli ticha.

„Ano,  to jsem si myslela. Prosím, co máte na srdci?“ usmála se Magdalena, pobízejíc ho k další řeči.

Brian stále hledal slova. „ Muži jsou udiveni nad vaší přítomností zde. Řekl jsem jim, že vás posílat pryč nebudu. Ale máme zde přísná pravidla, která musí dodržovat každý, kdo zde s námi je.“ Tak, a bylo to venku. Zhluboka si oddechl.

Magdalena opět s úsměvem a s přívětivostí jí vlastní odpověděla: „Ano, myslím, že jsme již mnohá pravidla se ženami pochopily, a vidíme, jak jsou důležitá k udržení pořádku a harmonie. Pokud je něco, co ještě nevíme a co se nás týká, ráda se to dozvím.“ Její nenucený tón a zcela přirozené jednání přimělo i Briana k tomu, že se po chvíli uvolnil a hovořil zcela přirozeně. Sám se ani nepoznával, když slyšel plynout ze svých úst tak rozmanitá a uhlazená slova a když se choval pojednou jemněji a ohleduplněji, než byl zvyklý mezi muži. Musel si přiznat, že i když se stále ještě zcela necítil ve své kůži v přítomnosti ženy, bylo mu zde docela příjemně. Promluvili si o všem potřebném. Brian nyní získal přehled nad činnostmi žen, které nyní dokázal pojmenovat a zařadit je do odedávna fungujícího řádu a harmonogramu společných prací. Dohodli se, že zdaleka nebude úkolem žen poklízet v chýších mužů, ale mohou jim s touto činností pomoci v tom smyslu, že muže naučí, jak nejlépe svůj příbytek udržovat v čistotě. Brian si uvědomil, že ženy mohou muže kupříkladu v tomto směru naučit mnohé, co by on i při nejlepší vůli nedokázal. Uklidněn a také potěšen vstával ze židle a chystal se k odchodu. Však již také slyšel hlasy přicházejících žen a sám se třemi ženami by v takovém malém prostoru asi stejně již více nevydržel.

Postupem času Brian viděl, jak moudré bylo jeho rozhodnutí nepodnikat žádné unáhlené kroky, neboť přítomnost žen v osadě působila v překvapivě mnoha směrech blahodárně. Muži se stávali ohleduplnějšími a ve svém jednání mysleli vždy na to, že je zde ještě někdo, koho musí chránit. Cosi je nutilo k tomu, aby jejich řeč či jednání nevyvolalo smutek v čistých duších žen. Muži, kteří zpočátku nesli s nevolí přítomnost žen, se tím neměli čas zabývat v množství denní práce. A navíc skupinka mužů, kteří kdysi za Brianem přišli s negativními ohlasy na přítomnost nových obyvatelek, byli povětšinou lovci, kteří trávili často mnoho dní mimo osadu v odlehlých lovištích.

Vše v osadě se od oné doby, kdy se zde tyto tři ženy objevily, stávalo ušlechtilejším a muži viděli, že formy krásy, jak v oblékání, v řeči, při stolování, tak i v domácnosti se dají neustále zušlechťovat. Ona krása potom působí zvenku i na lidské duše, které pocítí záchvěv čehosi vyššího. Jako by zde zakotvil paprsek z míst, kde je krása nedílnou součástí každé oblasti a každé činnosti tamních obyvatel. Ženy s muži mnoho nemluvily, jen jejich úsměv, půvabné pohyby a stále radostná mysl si získávala postupně náklonnost drsných srdcí mužů. V jejich nitru se působením žen probouzelo k životu cosi nového, co žádný z nich nedovedl pojmenovat, ale co v jejich duších počínalo pozvolna rozdmýchávat jasný plamen skutečné touhy po ušlechtilosti, čistotě nitra a po pravém rytířství, které chová v ochraně vše slabší.

Přešlo léto a nastal podzim i se svou hojností plodů. Listí na stromech se zbarvovalo do odstínů jasně žluté či ohnivé barvy. Spolu s padajícím listím se na další pouť začaly chystat i ženy. Když se to muži dozvěděli, velmi se podivili. „Chtějí odejít teď, když se konečně každý z nás srovnal s jejich přítomností a kdy se  jejich působení stalo nedílnou součástí naší osady?“ myslel si mnohý. Vskutku tomu bylo tak. Všichni lidé v osadě spolupracovali jako přesný hodinový stroj, jehož kola lehce a pravidelně klapou, neboť jsou dobře promazána. Dříve bylo často slyšet hrčení a skřípot těchto kol, nebylo tmelu, který by je promazal. Teprve nyní ženy dodaly celku to, co mu chybělo: jas a světlo do všech záhybů, kde se skrývala nečistota a také lásku s ohleduplností, která dokáže najít cestu ke všem duším. V osadě začala panovat radost a mezi muži se probudilo pravé přátelství. A nyní chtějí ženy odejít? „Dobře tedy, vždyť jsme si přece dokázali poradit i dříve, nebudou nám chybět ani nyní,“ říkali si mnozí muži pro sebe.

Ženy se srdečně rozloučily a jak náhle kdysi přišly, tak rychle nyní odešly. Brian se za nimi dlouho díval. Kráčely svižným krokem, který jako vše, co dělaly, nepostrádal půvabu i v obtížném terénu. Byl bystrý, a proto tušil, že nic již nebude jako dříve. Dobře viděl, jaké bohatství ženy mužským duším za krátký čas předaly. Ale silou vůle zahnal nostalgické vzpomínky a dal se s chutí do práce. Pohlížel do tváří mužů. Všichni pracovali jako obvykle. Za pár dní však byla již patrná ona změna, kterou Brian předvídal. Muži se stávali uzavřenější, mluvili spolu již jen zřídka. Ani společné sezení při naslouchání příběhu z Brianových úst jim nedodalo posily a potěchy duše. Všichni si museli přiznat, že s odchodem žen vše ztratilo svou krásu a lesk. Někteří z mužů se sice snažili pokračovat v jejich činnostech, ve způsobu, jakým ženy zdobily stůl či pokrm, ale hmotné formy zde nestačily. Chybělo zde něco, co nebylo vidět a co díky ženám přivádělo k duším mužům pramen živé vody, co bylo pro jejich drsná vyprahlá nitra oázou se živou svěží klokotající bystřinou. Ano, muži si museli uvědomit, že i když zastanou sami všechny potřebné práce, přesto je pro ně přítomnost žen potřebná. Proto si sedli, tentokráte všichni, uprostřed kruhu mocných dubů, které byly svou mohutností a silou jejich tichými vzory. Prolomili hráz dlouhého mlčení. Tatam byla jejich pýcha na jejich nezávislost a samostatnost. Zůstala v nich však důstojnost a hrdost a ta umožnila, aby si vzájemně pověděli vše, co tíží jejich duše. Všichni se shodli na jednom: že jim nyní chybí ženy. Ale nikdo nedokázal vyslovit, co bylo tím, čím je ženy tolik obdařily. Pokoušeli se to pojmenovat, ale stříleli vedle, až jeden mladík se trefil do černého a  svými slovy vyjádřil možná nejpřesněji to, co všichni cítili: „Zdá se mi, jako by ženy byly naším slunečním paprskem, který nám dodával radost ze života, chuť vstát a opět se pustit do práce v novém dni, dodával nám též světlo a naději.“

Muži se dohodli, že zvolí skupinu ze svého středu, která půjde po stopách žen. Pokud je najdou, pokorně je poprosí, zda by se nemohly vrátit a zda by s sebou vzaly i další ženy, pokud by to bylo možné. Nabídnou jim svou ochranu a to, co jim mohou dát, bude úcta před čistotou jejich duší, která je, jak si mnozí v duchu přiznali, často zahanbovala, neboť v její záři vyplulo na denní světlo vše nečisté, co do té doby mohli skrývat.

Brian určil členy skupiny a sám se výpravy zúčastnil. Stopaře měl sice znamenité, ale nevěděl, komu by svěřil úlohu předati bez pokřivení jejich poselství. Neznal žádného, kdo by uměl hovořit k jemné ženské duši. Sám se zdaleka nepovažoval za toho, jenž to bezpochyby umí, ale nikoho vhodnějšího mezi svými muži nenašel. Vzal s sebou pro jistotu i mladíka, jenž vyslovil ono dosud nepojmenované kouzlo neviditelného ženského působení. Možná společně naleznou pravá slova, jak promluvit k Magdaleně a jejím čistým družkám.

Výprava se vydala na cestu. Brian znal pouze směr, kudy ženy kráčely, když je tehdy provázel svým pohledem. Cesta byla delší, než očekávali, neboť se jim do cesty postavil mohutný horský masiv a nevěděli, kterou stranou ženy hory obcházely. Stopaři našli až sem sotva znatelné, ale přesto průkazné známky jejich stop. Nezbývalo, než se rozdělit. Pokud bude jedna skupina úspěšná, vyřídí poselství. Skupina, která úspěšná nebude, se vrátí nejpozději za dva úplňky.

Brian se za pobytu žen v osadě naučil i něčemu, co u nich vypozoroval. Často viděl, že ženy se nerozhodovaly vždy jen na základě svých zkušeností. Ptal se jednou při osamělé chvilce Magdaleny, jak ví, že to, co učinila, je tím nejlepším rozhodnutím. Ona mu tehdy odpověděla, že se spoléhá na hlas ve svém nitru. Ten jí prý radí vždy správně. Brian byl nyní v situaci, kdy se nemohl opřít o žádné hmatatelné stopy, důkazy jejich přítomnosti, ani rozumové předpoklady a úvahy. Byl nucen použít způsob, o kterém tehdy Magdalena mluvila. Když nastaly části cesty, kde bylo potřeba rozhodnutí, kudy se dáti dále, zkoušel naslouchat ve svém srdci tichému hlasu. Neslyšel ho tak, jak očekával - hlasitě a zřetelně, ale jen jej vždy v onu chvíli slabě něco napadlo. Řekl si, že nic neztratí, poslechne-li tento slabý záchvěv, který se jej vždy jen letmo dotkl. Stejně neví, kudy by se měli vydat. Za mnoho dní cesty došli do osady a ptali se na tři ženy v bílých šatech. Nikdo ničeho nevěděl. Briana náhle napadlo, aby se zeptal vetché stařeny, která seděla u protějšího domu a cosi zašívala. Stařena nedávala najevo, že by si Briana všimla a že by jej slyšela. Ani nezvedla oči a šila dál. Změnil nyní tón hlasu a poprosil ji o pomoc. Stařena opět nepozvedla zrak a když už si myslel, že jí stáří zatemnilo mysl či snad je úplně hluchá, a chtěl tedy odejít,  řekla se samozřejmostí v hlase: „Hledáš Magdalenu?“

Brian nadskočil: „Ano, ano, znáš ji, kde ji najdu? Mluv, mluv!“

„Ne tak zhurta, panáčku, ne tak zhurta.“

„Pravda, omlouvám se. Prosím, smím se zeptat, kde bych ji mohl najít?“

„Musíš trochu posečkat. Magdalena se svými přítelkyněmi ke mně přichází vždy, když je měsíc v úplňku. Chodíme společně sbírat léčivé byliny.“

Brian měl velkou radost. Chtěl se ještě zeptat, zda by nemohl ženy najít ještě dříve, ale stařena už více nepromluvila. Do úplňku zbývalo ještě osm dlouhých dní. Proto si museli s muži najít ubytování a protože jim již došly zásoby, museli si najít každý práci, neboť peníze ve své osadě neměli. Tam provozovali výměnný obchod. Každý měl, co by nabídl za to, co právě potřeboval. Briana jeho cesta nakonec opět přivedla k domu staré ženy. Ukázalo se, že mu může nabídnout střechu nad hlavou a trochu jídla, když jí opraví rozbitou chýši. Tato volba ukázala se býti tou nejsprávnější. Protože stařena nebyla zdaleka pomatená, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale hlubokou studnici vědění skrývala před světem svým mlčením. Brian se směl dozvědět mnoho nového a dál a dále se ptal. Vše, co věděl nad rámec všech potřebných vědomostí, bylo to, co si vůdci jeho kmene předávali z generace na generaci. Byly to báje a pověsti o hrdinských činech a moudrých rozhodnutích předků. Vždy si myslel, že smyslem života je překonat tyto vzory a státi se ve všech ohledech lepším. Stařena mu často kladla protiotázky a vedla jej tak k hlubšímu přemýšlení o věcech, které nejsou očím viditelné. Brian přemýšlel, jak se stařeny zeptat na Magdalenu. Již dlouho dumal o tom, proč vlastně tehdy se ženami přišla do jeho osady, tolik jim pomohla a pak opět zmizela? Nemělo to snad nějaký hlubší smysl, nebyl v tom snad záměr jakési prozřetelnosti, který vedl její kroky právě k nim? Když se odhodlal položit stařeně otázku na toto téma, stařena mlčela. Když znovu naléhal, řekla jen: „Zeptej se jí sám.“

 

Konec druhé části