Tiché působení ženy část 3.

08.09.2011 13:53

Osmý den se již blížil a Brianova netrpělivost se měnila v obavu z myšlenky, která mu v jeho horlivosti a rozhodnosti dosud nepřišla na mysl: co když s nimi Magdalena se ženami již více nepůjde? Vždyť pro ně bylo již dosti velkou obětí vmísiti se mezi nelibostí, pýchou a falešnou hrdostí naplněné muže a žíti v drsných podmínkách více než půl roku. Nyní jí však chtěl nabídnout lepší bydlení, ochranu a jak jen to bude možné i ohleduplnou péči ze strany mužů. Věděl, že na pohodlí ji nenaláká. Ona to bude muset cítit v hloubi svého nitra. Podle toho se pak rozhodne.

Když nastal úplněk, stařena Briana nečekaně poslala pryč z domu beze slova vysvětlení. Z dálky potom v podvečer zahlédl tři bíle oděné ženy, kterak vchází do nově opravené stařenčiny chýše. Soumrak mu však brzy zastřel výhled.

Brian byl již s prvními paprsky slunce na nohou. Nechtěl Magdalenu zmeškat. Chtěla ji snad před ním stařena skrýt? Vybral si příhodné místo, odkud měl dobrý výhled a byl na stráži. Čekal zde dlouho. Slunce bylo již poměrně vysoko, když se dveře chýše otevřely a ženy se svým obvyklým šarmem a radostným výrazem ve tváři vykročily do sluncem ozářených ulic malého městečka. Brianovi až srdce radostí poskočilo, když opět spatřil onen známý slunný úsměv. Najednou silně pocítil, jak mu tento úsměv chyběl. Ve stejnou chvíli, jako by jej opět zalily ty hřejivé sluneční paprsky, které byly všude, kam Magdalena vkročila. Vyšel ženám vstříc. Srdečně je pozdravil. Viděl, že nejsou překvapeny. Stařena se o něm nejspíše zmínila. Ostatní muži  je sledovali zpovzdálí. I oni měli radost, že opět ženy vidí. Brian jim však zakázal se přiblížit, dokud s nimi nepromluví. Ženy na něj pohlížely a čekaly, co jim poví. Opět nemohl nalézt ta správná slova. Magdalena snad věděla, co prožívá, a něco pošeptala svým družkám. Ty se s úsměvem vzdálily. Pak řekla: „Můžeme se projít směrem k nedalekému dubovému háji. Je to tam podobné jako u vás.“

Brian v duchu chválil její důvtip a soucítění, neboť statné duby připomínající jeho domov mu opět vrátily ztracenou půdu pod nohama.  

Než začal hovořit, opět na sebe nechal nevědomky působit to krásné světlo, které bylo kolem její bytosti. Nyní již začal mluvit a slova mu plynula z úst rovnoměrně a přirozeně. Ani nevěděl jak, ale přesně a citlivě vystihl jádro věci a rozestřel před Magdalenou celou situaci v osadě po jejich odchodu a to, že muži prosí, zda by se opět mohly ženy navrátit.

Magdalena se usmívala, její pohled byl upřen do dálky a Brian si pomyslel, že nyní jistě naslouchá tichému hlasu ve svém nitru. „Nespěchám na odpověď, počkám, až budeš jasně cítit, kudy mají vést tvé další kroky.“

Magdalena pochopila, že se Brian mnohému naučil.

„Děkuji. Dám ti vědět své rozhodnutí zítra na tomto místě, až bude slunce nejvýše.“

Brian si byl již téměř jist, že si on a muži z jejich osady nezaslouží přítomnost takových čistých žen. Ony mají jistě důležitější práci na místech, kde jsou lidé šťastni, že jsou tyto ženy u nich. Náhle si se studem vzpomněl na jejich první rozhovor, kdy Magdaleně říkal, s jakou nevolí muži snáší přítomnost žen v osadě. Jak jí oznamoval, že i ony musí dodržovat přísná pravidla, jedině pak se může počítat s jejich dalším pobytem. Jak moudrý si tehdy připadal, když jí řekl, že rozhodl, že je nepošle pryč. Ano, Magdalena mu se známým úsměvem na tváři jistě oznámí, že ji nyní čeká nějaký nádherný úkol, a on bude muset pokorně přiznat, že nejsou hodni toho, aby se s nimi ženy navrátlily. Své myšlenky rozestřel i před svými muži a oni se přiznali, že sami již došli k podobnému závěru.

Když se slunce blížilo ke svému vrcholu, stál již Brian opřen o mohutný prastarý dub, jehož síla se přelévala do mužova těla. Přivřel na chvíli oči a z jeho nitra vytryskla snad poprvé vroucí prosba vzhůru k neviditelným silám, o nichž mluvila stařena. Jeho ztepilá postava vypadala majestátně a slunce, které právě stálo nad korunami stromů, si mezi větvemi dubu nalezlo skulinku, kudy protékaly sluneční paprsky, které ozařovaly Brianovo čelo jasným světlem. Takto jej spatřila Magdalena. Kráčela pozvolna k dubovému háji sama dosud nevědouc, co Brianovi odpoví. Při své večerní modlitbě prosila o radu. Věděla, že ji nyní čeká nová cesta, neboť její otec, vůdce osady, skonal a její bratr se nyní stal vůdcem po otci a oženil se se ženou, která její dřívější místo ráda zastane. V odpověď na její prosbu jí přišel obraz, že jí paprsek světla ukáže směr její další cesty. S důvěrou v srdci kráčela vstříc setkání s Brianem. Trochu ji znepokojovalo, že dosud neobdržela jistou odpověď, ale věděla, že vždy se dozví v pravý čas, co má udělat. Když se více přiblížila, spatřila na Brianově čele jasnou záři slunečních paprsků. Naplněna štěstím poznala znamení, které jí bylo včera večer zjeveno. V nitru si přála, aby mohla pokračovat v započatém díle mezi muži, ale věděla, že nejsprávnější je vždy to, co jí říká její vnitřní hlas. Stejně tak jednala, když vše začalo v osadě vzkvétat a ona měla toto vše náhle opustit. Zpočátku nerozuměla podivnému sdělení shůry, myslela si, že je to jen zkouška, zda vydrží při úkolu, který jí byl přidělen. Ale nyní poznala velikou moudrost, která vedla její kroky. Kdyby bývaly se ženami neodešly, brali by muži jako samozřejmost to, že jsou u nich. Ale takto zjistili, že musí napnout všechny síly a velmi se snažit, aby byli hodni toho, že se k nim ženy opět navrátí. Také si po jejich odchodu  jasně uvědomili, co vše pro ně přítomnost žen znamená a jakou hojnost požehnání jim přináší.

Magdalena děkovala z celého srdce vzhůru, skláníc se v duchu před mocnou silou a velikou láskou, která řídí celý svět.

Toto vroucí spojení se světlými proudy sil shůry propůjčovalo jejím očím nadpozemský jas. Když pohlédla Brianovi do očí, cítil mocnou sílu, která jej donutila pokleknout před touto ženou, která jej tolik naučila a která svým příchodem přinesla do jeho života jasné světlo. On, hrdý Brian, nyní získal další z ušlechtilých ctností a tou jest pokora.

Jeho ústa počala formovat slova: „Vznešená Magdaleno, dobře vím, že můj lid není hoden návratu tebe a tvých žen. Nevážili jsme si vaší návštěvy. Až nyní, když jste odešly, jsme poznali, jak veliké bohatství, které není očím viditelné, zato však sytí duši a dává jí křídla, nám bylo vaší nepřítomností odňato. Přijmi mou omluvu za mou včerejší troufalou prosbu.“  Sklopil svůj zrak a Magdalena mu podala svou bílou ruku, aby povstal.

„Briane, příteli, smím-li tě tak nazývat,“ počala mluvit s velkou radostí v hlase. Její úsměv Briana opět a znovu okouzloval. „Dostala jsem nyní krásný úkol. Modlila jsem se včera večer o to, abych poznala, kudy má vést má další cesta.“

Brian smuten poznával, že se ve své předtuše nemýlil. „Ano, vím, že tvůj úkol je daleko vznešenější, než strohý život s námi tam za vysokými horami.“

„Bylo mi zjeveno, že paprsek světla mi ukáže směr mé další cesty. Briane, toto světlo nyní září na tvém čele!“

Brianovi se až zatočila hlava a nevěřil svým uším. Snad jej šálí smysly, či mu jeho mocné přání zastřelo sluch a jemu se zdá, že slyší ona slova, po kterých tolik prahla jeho duše. Mohutný dub svými větvemi skrýval dvě postavy, jejichž další slova se ztrácela v šumění větru.

Magdalena vše oznámila svým ženám a Brian mužům. Všichni měli velkou radost. Společně jeli do Magdaleniny osady, kde se muži setkali s mnoha ženami, které tak jako ony chovaly ve svém nitru čistotu jako nejvzácnější klenot. Muži si všimli, že je zde žen více než mužů. Když hovořili o mnohém s vůdcem osady, řekl jim mimo jiné, že před třiceti lety se rodilo jen velmi málo dívek. A mnoho narozených dívek brzy umíralo. V osadě se počaly konat obětní slavnosti, kdy všichni prosili bohy, aby jim seslali mnoho dívek. Jejich prosby byly vroucí a byly splněny v takové míře, že se v následujícím období počalo rodit nesčetně dětí dívčího pohlaví. Nyní je jich přirozeně více než mužů. Mnoho z nich žije bez manžela a osada, která neoplývá přílišným bohatstvím, se musí starat o jejich ochranu a obživu. Magdalena si chtěla o samotě promluvit se svým bratrem. Oznámila mu, že se chystá opět odejít do vzdálené osady, kam jí kdysi zavedly kroky jejího světlého vedení, a zůstat tam.

Chtěla bratra poprosit, zda by s ní mohly jít i další ženy. Vůdce osady viděl, že je to dobrý krok. Podle Magdalenina vyprávění půjdou ženy z jejich osady do dobrých rukou a budou tam skutečně potřebné. Zdálo se mu, že je vše tak nádherně zařízeno a v obou osadách nyní bude mužská i ženská část zastoupena stejným dílem.

Ženy rády odcházely na místa, o nichž jim Magdalena již mnoho vyprávěla. Přípravy netrvaly dlouho a za pár dní průvod vyrazil na cestu. Vůdce osady daroval ženám koně z jejich chovu. A tak jejich cesta trvala o mnoho kratší dobu, než cesta tří žen před rokem. Jarní paprsky slunce již krásně hřály, když se mladé ženy loučily se svým domovem, aby zasely sémě blahodárného ženského působení v daleké osadě tam za horami.

Cestovali několik dní. Nocleh si vždy našli na místě dobře chráněném před zvěří a případnou nepřízní počasí. Večer se vždy seskupili kolem ohně a vyprávěli si. Brian se zeptal Magdaleny na otázku, kterou se již dávno zaobíral. Co vlastně ženy přivedlo do jejich osady?

Magdalena se usmála. Zamyslela se a její zrak pohlížel do dáli. Její zasněnou postavou pronikalo opět to zářivé jasné světlo, které muselo být snad každému viditelné.

Dlouhou dobu mlčela a dívky, které již tento příběh znaly, tiše seděly, aby nepřeslechly ani jediné z nádherných slov o ději, který se Magdalena chystala vyprávět.

Tiše, zcela tiše, počala plynout slova z Magdaleniných úst. Vypadalo to, jakoby se vracela ze vzdálených a nesmírně krásných světů. Její duše v nich ještě prodlévala a jenom zvolna se opět spojovala s pozemským tělem, aby mohla svým bližním přiblížit nesmírnou nádheru tamních úrovní.

„Bylo to jednou, když jsem se na jedné ze svých osamělých toulek rozlehlými loukami, které se rozprostíraly kolem naší osady, zastavila a sedla si do vonící trávy poseté rozkvetlými zvonky a kopretinami. Zhluboka jsem se nadechla vůně, která se linula všude vůkol z rozkvetlých sadů. Přivřela jsem oči a vpíjela jsem do sebe tuto posvátnou atmosféru. Bylo mi tak přelehko na duši a má vroucí touha po něčem nádherném, čistém, co není z tohoto světa, náhle mocně zaplavila mé nitro. Tu mi bylo, jako by nějaká mocná síla uchopila mou duši a nesla jí vysoko, vysoko až tam, kam směřovala má touha.“ Pak se Magdalena na dlouhou dobu odmlčela. Nikdo ani nedutal. Všichni cítili, že s jejím vyprávěním budou moci přijmout něco překrásného, zvěst ze světů, o kterých se smějí nyní dozvídat z těchto úst.

„Otevřela jsem oči,“ začala opět zcela tiše. „Už jsem nebyla na dobře známé louce, ale nacházela jsem se v zahradách, které skýtaly mnohem více nádhery, posvátného lesku a jasu. Všude kvetly nedohledné záhony velikých bělostných květů, které se podobají našim horským liliím. Nádherná svěží vůně se linula do okolí. Nejdříve jsem myslela, že takovou záři a tak jasné světlo ani nebudu moci snést. Ale na druhou stranu jsem cítila závan něčeho, co mi bylo kdysi dávno tak známé, blízké a co jsem tolik milovala. Toužila jsem poznat, kde to jsem, vpíjela jsem do sebe přenádhernou atmosféru tohoto místa a děkovala jsem v duchu, že zde smím být.

Tu jsem zpozorovala, že se ke mně blíží mezi květy lilií žena, jejíž roucho bylo bělostné jako tyto květy. Z její spanilé tváře na mě nanejvýš dobrotivě pohlížely ony studánkově modré oči, jejichž hluboký pohled pronikal až do hloubi mé duše a na nějž nikdy nezapomenu. Čelo zářivé panny zdobila čelenka z květů, které zde kvetly. Oslovila mě jménem, které znělo jinak, než mé nynější, ale já jsem na něj slyšela. Tato nejčistší ze všech žen mi řekla, že mě volá do svých služeb. S těmito slovy mi podala jednu květinu, která rozkvétala pěti omamně vonícími bělostnými květy. „Přijmi do svého nitra paprsek čistoty. Střez jej ve své duši jako ten nejvzácnější klenot a nikdy nezapomeň, že máš od nynějška sloužit Čistotě. Jdi opět dolů a působ v paprsku Čistoty a vše nečisté se rozprchne, jakmile vyšleš paprsek, který je ti ke tvé službě nyní darován. Běž k lidem, kteří po čistotě touží, a dávej všude tam, kde k tomu bude připravena půda. Já povedu tvé kroky. Buď čistá a věrná a má ochrana a síla budou s tebou.“

Po dlouhém posilujícím spánku jsem se vzbudila opět uprostřed známé kvetoucí louky u nás za osadou. Cítila jsem stále bělostnou lilii, o kterou jsem od tohoto okamžiku stále pečovala ve svém nitru.“

Magdalena skončila své vyprávění a všichni dojati ještě dlouhou dobu seděli u plápolajícího ohně. Každý byl vděčen, že směl slyšet tak krásnou zvěst a ženy toužily také sloužit Čistotě a muži ji od nynějška chránili svou věrností a tím, že vždy stáli pevně za Pravdou. Toho večera již nikdo nepromluvil a všichni se v tichosti uložili ke spánku.

Jak veliká byla radost v osadě, kam za pár dní došli, se nedá ani slovy vypovědět. I zde již muži dávno nedoufali v takovou poctu, že budou moci míti ve svém středu opět čisté ušlechtilé ženy. Od té doby začal život v osadě vzkvétat ještě více a nad celým místem se vznášelo veliké požehnání, neboť všichni lidé nyní chovali v srdci hlubokou víru v mocné veliké síly, které nedokázali pojmenovat, ale které, jak mohli každým dnem pozorovat, neomylně, spravedlivě a s velikou láskou řídí celý svět a vše v něm žijící. 

Brian s Magdalenou chovali ve svých nitrech věrnou lásku k neznámému Stvořiteli, jehož sílu vyciťovali a do jejíchž mocných proudů radostně vřadili své chtění. Brian nikdy nedoufal, že by mohl jednou zvát některou z žen svou. Bylo to tak chtěno, že ve své pokoře a úsilí o naplňování spravedlnosti a řádu, který je v souladu s řádem všech světů, uzrál natolik, že směl spojit svůj život s životem nejčistší z žen, jaké znal, se spanilou Magdalenou.

 

Převzato ze stránek AO-Institut