Tiché tóny z jiných světů- část 4.

27.02.2013 17:17

Mia byla neklidná, roztěkaná, zdálo se jí, že už nikdy nemůže být nic stejné jako dříve. Nedokázala pracovat. Dříve stačilo, když si sedla ke kreslení a modely šatů, které překonávaly i ty nejodvážnější představy jiných návrhářů, se jí na papír jen sypaly. Teď kreslit nemohla. Nešlo to. Nedovolily jí to nejen pohyby děťátka, ze kterých byla tak nadšená, ale spolu s nimi cítila i vnitřní hlas, který ji nabádal: hledej, hledej! Co má hledat? Nepochybovala o tom, že se rozhodla správně, radovala se a těšila, že bude maminkou a z celého srdce děkovala muži z nemocnice, že jí tolik pomohl. Ta duše opravdu do tělíčka vstoupila, prožila to přece u okna, při východu slunce. Bylo jí v ten okamžik, jako by našla dávného přítele. Znělo jí to neuvěřitelně, pohádkově, ale věděla, že to tak je. 

 

Všechno je asi jinak, zcela jinak, než si dosud myslela. Ale jak? Chtěla by všechno vědět a hned! Do vyhledávače si zadala „lidská duše“. Našla tolik odkazů, tolik informací, různých názorů... hotový labyrint. Odhodlaně se pustila do čtení, ale po několika hodinách vstala od počítače zmatená a smutná. Pak navštívila obchod s duchovní literaturou, tolik krásných lákavých titulů... několik si jich koupila, ale stále to nebylo ono. Knihy si navzájem odporovaly, některé měly honosné tituly, krásné barevné obrázky, ale to bylo vše. Proč by se měla učit indická slova, aby mohla najít, co hledala? Něco jí stále říkalo, že to přece musí být jednoduché, prosté. Připadala si podivně, ale přitahovalo ji to k tomu muži z nemocnice. Kdyby si s ním tak mohla promluvit... Ale co by mu řekla? Že něco hledá a neví co? Že chce všechno vědět? Vždyť se jí ten člověk vysměje, lekla se. Pak se ale pro sebe usmála, nevysměje, ty jeho oči by se nemohly podívat posměšně. Odhodlala se.
„Dobrý den, vy si mě asi nepamatujete,“ pípla nesměle.
„Jak bych si vás nepamatoval, ale jste jiná, máte radost z děťátka, že?“ Radost, kterou Mia prožívala, se mnohokrát znásobila v jeho pohledu. Jak jen mohou oči tak zářit, žasla.
„Víte, chtěla bych se vás něco zeptat,“ začala nejistě, “mohl byste... mohl byste mi říci...“ Nedokázala pokračovat. Ale nebylo to potřeba. Muž se usmál:
„Teď mám mnoho práce, ale kdybyste si chtěla popovídat, zde je naše navštívenka, žena z vás bude mít radost.“ Řekl to jako největší samozřejmost a zmizel s vozíkem prádla v dlouhé chodbě.

Když Mia procházela sídlištěm a hledala adresu z navštívenky, byla plná očekávání, vkládala do tohoto setkání tolik naděje...

 


Otevřít jí přišla mladá paní. Mia, jak již byla zvyklá, zhodnotila nejprve rychlým pohledem její oblečení. Paní byla v šatech dlouhých až na zem, dokonce měla dlouhé nabírané rukávy. Nebyla nalíčená a dlouhé tmavé vlasy měla stažené v hladkém uzlu. Mia byla zvyklá pohybovat se v salonech, na přehlídkách, mezi modelkami, ale něco takového ji zaskočilo. Kdo dnes chodí takto oblečený a nenalíčený? Připadala jí jako z jiného světa. 
Když ji paní přátelsky zvala dál, manžel, že se vrátí za chviličku, zaváhala. A pak, když seděla v pokoji u čaje, připadala si tak trapně, vždyť to bylo absurdní, co tu vlastně chce? V té chvíli se ale děťátko pohnulo, Mia si položila ruku na břicho a musela se usmát. Paní se také usmála:
„Muž mi říkal, jak jste se rozhodla, to se často nestává, měl z vás velikou radost.“
„A vy, vy také věříte na duše?“ Musela Mia s otázkou ven.
„Věřím?“ Ptala se paní jakoby sama sebe. „Jestli věřím? Připadá mi samozřejmé, že člověk není jen to, čeho se můžeme dotknout. K čemu by jinak život byl? Jaký by mělo smysl chodit pár desítek let po Zemi a pak zaniknout?“ 
Mia jí teprve nyní pohlédla do čí. Byla v nich stejná záře jako v očích jejího manžela, ale přesto jiná. Něžná, jemná, chápající. Ztratila počáteční odstup. Připadalo jí, že se může této paní, kterou zná sotva pár minut, se vším svěřit
„Víte, nikdy dříve jsem se o tyto věci nestarala, ale teď také cítím, že to tak nějak musí být. Ale nevím jak, nedokážu si to představit. A pak také nevím, co z toho pro mě vyplývá. Asi musím něco změnit, ale nevím, co. “ 
Paní cítila z jejich slov touhu vážně hledajícího člověka a rozhovořila se. Mluvila o řádu, který vládne v celé přírodě, všude ve vesmíru, ale který se lidé rozhodli porušit. O tom, že již velmi dávno lidstvo sešlo z cesty, která pro něj byla připravena, lidé se tak zapletli do sítí bludu o vlastní velikosti a hodnotě, že se domnívají, že si mohou dovolit vše, aniž by pocítili důsledky svého jednání. 
Mia se zachvěla, když si vzpomněla na nedávné vichřice a záplavy. Ano, my lidé jsme tak maličcí… a znovu se ptala:
„Co tedy musím změnit? Kde začít? Co mám dělat?“
Ozvaly se tiché kroky a do pokoje vešel domácí pán. Paní vstala, aby ho přivítala a Mia se cítila tak zahanbeně… to když se Ru večer vrací, ona častokrát ani nevyjde ze své pracovny a potkají se až večer u televize, nemají si po těch několika letech manželství už co říci … a tito lidé? Nemuseli nic říkat, v jejich pohledech bylo tolik radosti z opětného setkání, tolik lásky a vzájemné úcty… Mia už věděla, co změní jako první.
Když muž přisedl ke stolu, řeč plynula a Mia se dozvěděla mnoho nového. Vše do sebe zapadalo jako dílky skládačky. Těch dílků bylo ale stále tak málo. Mie čas plynul rychle, jako snad dosud nikdy. Při loučení jí hostitelé ukázali knihu, která jim velmi pomohla a ze které dosud čerpají.
Mia by si cestou domů nejraději poskakovala jako malé děvčátko. Tak jí bylo lehce a radostně. Knihu si hned koupila a nesla si ji domů jako poklad. 
Opět však volali z agentury a důrazně žádali, aby dodržela smlouvu, musela tedy místo čtení usednout ke kreslení. Nejprve ale roztrhala všechny rozpracované návrhy. Ne, tohle není krása. Pohled na ženy v takových šatech by v nikom neprobudil touhu být lepší, ušlechtilejší. Mia se snažila představit si opravdu krásné šaty. Pohyby děťátka ji tentokrát v práci vůbec nerušily, naopak.
„Příteli, pomůžeš mi?“ ptala se, a v odpověď ji zalil hřejivý pocit. Nejprve jako neuchopitelný sen, ale stále zřetelněji před sebou viděla šaty. Začala kreslit… sama žasla nad tím, co jí pod rukou vznikalo. Ale… ale takové šaty už přece někde viděla, kde to jen bylo? Nemohla si vzpomenout, prošla všechny své starší práce i katalogy z přehlídek… ale nic podobného nenašla. Přišel jí další nápad a další. Mia měla obavy, jestli nekopíruje cizí práce, vždyť tyto modely jí připadaly tak známé, dokonce si vybavovala tváře žen, které je nosily. Zarazila se. Odkud je zná? To přece nejsou modelky! Když si chtěla vybavit tváře žen podrobněji, vzpomněla si na světlé úrovně, o kterých dnes poprvé slyšela. Poprvé? Vtom však bouchly dveře, Ru se vracel ze zaměstnání. Mia se mu radostně rozběhla vstříc. 
Až ji zabolel jeho odmítavý, unavený pohled. Oplatila mu jej němou výčitkou. 
„Nemám náladu na řeči, jdu si lehnout.“ Bylo to jediné, co od něj uslyšela. Tolik mu toho chtěla povědět a on takto. 
„Jak chceš!“ Řekla ledově, ale hned ji to zamrzelo. Ta paní by svému muži něco takového jistě neřekla, co by teď udělala? Ale ne, nechce přece nikoho napodobovat. Co je správně, co má nyní udělat ona? Ru se zavřel v pokoji u televize. Mia mu uvařila čaj a ohřála jeho oblíbenou pizzu. Ozvalo se v ní dřívější: proč to dělám, copak jsem nějaká služka, vždyť celý den pracuji, stejně jako on, a ještě mám kolem něj běhat, ohřát večeři si přece dokáže sám! Opět však před sebou uviděla manžele, u kterých dnes byla na návštěvě. S jakou radostí nesla paní svému muži kávu a koláč, bylo vidět, jak je ráda, že to může udělat. Mia tedy vzala podnos, pěkně tam jídlo narovnala, přidala i ubrousek. 
Ru takovou pozornost nečekal, nejprve ho podezíravě napadlo, co asi za to bude Mia požadovat, ale pak jídlo vděčně přijal. Dokonce našel sílu i na unavený úsměv. 
To byl malý nesmělý začátek, ale Miu povzbudil. Když byla zpět u svého kreslení, vytahovala pastely jemných barev, ty, které byly ze všech nejméně použity. Výsledkem byla nadšená. Ihned doplňovala všechny náležitosti a během pár dnů práci uzavřela a odevzdala. Pak si spokojeně sedla s knihou do zahrady a začetla se. Po chvíli ji ale vyrušil telefon. Zástupce agentury se rozčileně ujišťoval, zda to, co obdrželi, je skutečně její nová kolekce, nebo jsou to snad kostýmy do nějaké pohádky?! Tak dlouho si dala načas a teď tohle, jak si to představuje?! Mia byla zvyklá se jadrně bránit a obhajovat svou práci, jinak by se v tomto oboru ani pohybovat nemohla, teď jí v tom však cosi zabránilo. Ostatně, co jiného čekala? Kdyby jí někdo podobné návrhy ukázal před několika týdny, reagovala by možná ještě hůř. Zástupce agentury pouze pevně ujistila, že si za svou prací stojí a že dobře ví proč. Ten bez pozdravu hovor ukončil. Znamenalo to odmítnutí. Ještě nedávno by se jí tím zhroutil celý svět, ale teď měla přece něco důležitějšího.



H.N.