Tiché tóny z jiných světů- část 5.

02.03.2013 17:19

 

Znovu se pustila do čtení. Tentokrát ji vyrušil Ru, ptal se, jestli mu už vybrala oblečení na  dnešní večírek. Mia se lekla, docela zapomněla! Ten večírek je pro ně tak důležitý, mají tam být seznámeni s vlivným člověkem, a ona by málem zapomněla. Rychle odložila knihu a pustila se do příprav. Oba musí přece vypadat jako vždy dokonale. Dokonale? Ozvalo se někde v hluboko v jejím nitru. Dokonale? Co to vlastně je? Byla zmatená. Copak Ru, ten si jako pokaždé vezme oblek, dnes mu vybrala bílou košili a šedou vázanku, ale ona? Nemohla si přece na sebe vzít ty šaty, co si nedávno pro tuto příležitost pořídila…šaty, jsou to spíše rozevláté plavky, jak se jí to jen mohlo líbit. Ale v čem tedy půjde? Probírala svůj šatník, s ničím nebyla spokojená. Pak se usmála a rychle se rozběhla do pracovny. Proč by to nestihla? Tenkrát, když ještě studovala a nechávala vše na poslední chvíli, také nepotřebovala na šaty více než jeden den.

Navyklými pohyby rozložila na stole látku. Ani nemusela příliš přemýšlet, nechtěla nic složitého. Když přišel Ru, byla hotova. Právě se shlížela v zrcadle a přihlazovala si vlasy. Ne, dnes žádný gel, aby trčely na všechny strany, ani žádná křiklavá barva. Dívala se na sebe… ano, to je její tvář. Něco jí ale chybí. Jejím očím chyběla ta záře, která ji tolik upoutala u nových přátel. Jestlipak se její oči jednou také tak rozzáří? Ta záře přichází zevnitř, nepomůže k ní sebelepší líčení ani rada vizážisty. Sama se musí snažit.

Ru vstoupil do ložnice. Když uviděl Miu v dlouhých splývavých šatech, s vlasy volně spadajícími na záda, připadala mu křehká, jemná, zranitelná, pocítil v sobě sílu, se kterou by ji bránil před celým světem. Pak ale s nevolí pomyslil na to, kam se chystají… Mia byla vždy výstřední a budila pozornost, měla to jaksi v popisu práce, ale tohle bylo něco zcela jiného. Co mu na ní tak začalo vadit? Šaty byly krásné, nedalo se jim nic vytknout, jejímu účesu také ne, ale proč působila tak vzdáleně a odtažitě?! Tolik přece záleželo na tom, aby toho člověka dnes zaujali. Tolik na ni v tomto spoléhal a ona se takto obleče! Pohádali se.

Když vstoupili mezi ostatní hosty, davem to jako vždy zašumělo. Všichni si jako obvykle začali obdivně šeptat, aby ukázali, že také rozumí umění… a po straně pak pomlouvat. Tentokrát však byly jejich pomluvy mnohem ostřejší, jedovatější, ale na druhou stranu se našlo několik, mužů i žen, kteří v osobním rozhovoru v ústraní Miu upřímně chválili. Před ostatními by si však něco takového říci nedovolili. Ru svou ženu stále z povzdálí sledoval, jako by ji viděl poprvé. Něčím ho okouzlovala, ale zároveň v něm vyvolávala podráždění a hněv.

Pak to přišlo. Do sálu byl uveden cizinec, na kterého všichni čekali. Jeho průvodci mu postupně představovali přítomné a on vždy pronesl nějakou zdvořilou frázi. Každý z hostů se snažil tohoto muže něčím zaujmout, upoutat, ale on zůstal u své zdrženlivé zdvořilosti. O to větší byl všeobecný údiv, když se dlouze zastavil s Ruem a Miou. Ani Ru dobře nerozuměl, o čem spolu ti dva hovoří, jazyk uměl, ale neznal ani tu knihu, o které byla řeč, ani nechápal, na co se muž Mii ptá. Rozuměl pouze tehdy, když ji cizinec žádal, aby mu poslala své poslední návrhy a ona radostně přislíbila. Rua se zmocnila žárlivost, přece sem šli kvůli jeho projektu, ten muž byl přece ideální investor, měl mnoho peněz a bydlel dostatečně daleko, aby mu ponechal volné ruce! Ale muž se už loučil a odcházel.

Mia nevnímala skryté nebo i otevřené nepřejícné pohledy, Ru nebyl sám, kdo do setkání s tímto vlivným a zámožným mužem vkládal mnoho nadějí. Mia se radovala, že našla podobně smýšlejícího člověka, nepřemýšlela o jeho vlivu a bohatství, těšilo ji, že muž poznal, oč usiluje a povzbudil ji. Nikdy jí příliš nezáleželo na tom, co si ostatní lidé v davu myslí, měla zkušenosti s tím, jak jsou snadno ovlivnitelní a nepevní ve svých názorech - jak snadno přijímali všechny módní výstřelky a trendy, tak měnili i svůj vkus a své zásady. Nevadilo jí ani nyní jejich otevřené nepřátelství. Vadilo jí ale, že se Ru cítí ošizen. Přece mu nechtěla ublížit! Ale Ru to pochopit nechtěl. Vzdálenost mezi nimi se opět zvětšila…

Den po dni se Mia z knihy dozvídala stále víc a víc. Ale nejen to. Vše, co se dozvěděla, v sobě přiváděla k životu a i když dělala někdy ještě chyby, postupovala na cestě mílovými kroky. Věděla už, proč a kam musí jít, vše jí dávalo smysl.. Vše kromě počínání lidí kolem. Dříve se ale chovala stejně, nikoho neodsuzovala, cítila jen lítost a bolest.

Ru sledoval svou ženu, byla mu tak cizí… ne, nemohl říci, že by něco dělala špatně, ale ta její proměna ho dráždila. Nechtěl si to přiznat, ale někde v hloubi duše ho to ponoukalo, aby se i on začal zajímat o něco jiného, než o své projekty a o sport. A stejně tak si nechtěl připustit ani strach z toho, že by se pak musel také změnit, že by se musel vzdát něčeho, co se mu líbí. Rostlo v něm z toho rozporu napětí a neklid. Někdy se rozčílil kvůli maličkosti. Pak toho litoval, Mia přece čeká jeho dítě.

Ten malý tvoreček bylo to jediné, co je ještě spojovalo. Ru nedokázal, tak jako žádný muž, cítit k nenarozenému dítěti to, co cítila Mia, jako matka, ale velmi se na něj těšil. Také doufal, že se po jeho narození Mia opět změní…

 

 

 

H.N.