Tiché tóny z jiných světů- část 6.

20.03.2013 18:40

Když Mia posílala cizinci své návrhy šatů, Ru ji přemluvil, aby do složky přidala i jeho nabídku ke spolupráci, či vlastně k investování. Konečně přišla odpověď. Držel v ruce obálku se svým jménem a nedočkavě ji otvíral. Mia seděla v křesle, háčkovala něco pro maličké a radostně povídala o tom, jak se její návrhy líbily, že dostala nabídku k další spolupráci. Ru ji nepřítomně poslouchal a jeho obličej nabýval stále sveřepějšího výrazu. Nejen, že jeho návrh nebyl přijat, ale ten muž si ho dovolil napomenout! Sice zdvořile a vlídně, ale přísně Rua varoval před dalším znehodnocováním orné půdy, prý má takové jednání pro něho i pro celý národ nedozírné následky. Ru zrudl, co o tom ten člověk může vědět!? Na co je zemědělská půda, vždyť v dnešní době nic nevydělá! Zato sklady pro zahraniční firmy, nákupní zóny, …nakonec i ty domky, když se ví, na čem ušetřit, nepěkně se usmál, … tak se přece dá vydělat. Však se bez jeho peněz obejde, najde jiné investory, kteří ocení, jak chytře na to umí jít. Nechtěl slyšet, co na to Mia, raději rychle odešel do posilovny.

Mia byla smutná, ale netrápila se. Jen opět o něco vroucněji za Rua prosila. Někdy se jí zdálo, že se kolem něj třpytí jemná světlá vlákna. To směla zahlédnout pomoc, která k Ruovi ze Světla proudila díky ní a díky někomu, kdo přišel, aby jim oběma v této tak důležité době pomohl. Kdo to byl? To se měla Mia již brzy dozvědět.

Přihlásily s zdravotní potíže. Mia, tak jako mnoho jiných žen, musela ulehnout, aby se děťátko nenarodilo předčasně. Teprve nedávno, po velmi, velmi dlouhé době, se začala zachvívat správným způsobem a její tělo dosud neslo známky po všem, čím se kdy provinila proti řádu stvoření. Nebála se. Duše, která do malého tělíčka vstoupila, je jistě je v ochraně Světla. Mia ležela a četla, vyšívala, háčkovala a přicházely k ní ty nejkrásnější myšlenky a obrazy.  

Ru byl její bezmocí poněkud usmířen, choval se nezvykle vlídně a pozorně. Jen ho mrzelo, že Mia odmítla hospodyni, kterou jí přivedl. Vždyť by mohla pomáhat i když už bude malé na světě… alespoň by u nich nemusela tak často být ta její nová kamarádka nebo kdo to vlastně je. Vždyť se vídají denně, ona Mie se vším pomáhá, ale přesto si vykají… nerozuměl tomu a navíc se v přítomnosti té paní cítil nesvůj. Byla taková.. taková… no ano, taková, jako Mia. Nemohl se doma chovat tak, jak byl zvyklý, a jinak to neuměl… něco mu to připomnělo, snad nějaký zážitek z dětství, ale na sentiment neměl čas, stále nemohl sehnat investora pro svůj skvělý projekt. Právě byl na cestě k dalšímu, tam jistě uspěje.

Pak to přišlo. Telefon z nemocnice. Má hned přijet. Dělali vše, co mohli, ale chlapce se jim zachránit nepodařilo. Ru sedl rychle do auta, pojede však nejméně hodinu. Zoufal si, kdyby mohl být Mie alespoň nablízku…

Mia se zatím probrala. Věděla, co se stalo, nikdo jí to nemusel říkat. Beze slova sledovala, jak jí sestra chystá lůžko a pomáhá z vozíku. Byla to stejná sestra, která ji tenkrát přijímala. Tenkrát…  Když sestra odešla, rozplakala se. Nenaříkala, nebědovala, jen přestala bránit slzám, aby tekly. Věděla, že neprožívá trest za to, co chtěla tenkrát udělat, věděla, že je to uzavření kruhu. Každé chtění musí být v nějaké formě naplněno, abychom se prožitím učili rozlišovat. I když je to někdy bolestivé a přísné, prožíváme pouze to, co jsme si sami připravili. Jen měla obavy, zda neublížila té krásné duši, která jim chtěla pomoci…

Na dveře tiše zaklepal zdravotník. Jak je milé, mít v takové chvíli u sebe někoho blízkého.

Nabídl Mie, že pokud chce, poprosí paní, která toho hodně ví a má otevřený duchovní zrak, aby Miu  navštívila. Mohla by si s ní o všem promluvit.

Když paní přišla, Mia pocítila velký příliv pomáhající lásky. Paní uviděla v jejích smutných očích obavy a mnoho otázek, povzbudila Miu a začala popisovat, co pro ni směla přijmout:

„Vidím vás s vaším manželem stát za vesnicí, ještě je tam nějaký starý muž. To je krásné! Právě vychází slunce a vy se spojujete se vším živým k velebení Stvořitele. Muselo to být již velmi, velmi dávno, příroda kolem vás byla tenkrát radostná a nezatížená.“ Paní se odmlčela. „Pak mi byla ukázána cesta toho starého muže. Velmi jste mu tenkrát s manželem pomohli. Nyní se už nemusel vracet na zem, stačilo mu toto krátké prožití před narozením, aby se mohl vrátit domů. Prosil, aby mohl přijít právě k vám, velmi vám toužil pomoci tak, jak vy jste tenkrát pomohli jemu. Viděl, jak jste sešli z cesty…Ne, neplačte, všechno bude dobré.“ Paní vzala Miu za ruku. „To, jak se nyní snažíte, vám dává křídla. Uvidíte, vzlétnete a s vámi i váš manžel.“

Mia se teprve nyní rozplakala doopravdy, teprve nyní to byly slzy odnášející smutek a bezradnost a přinášející úlevu. Paní tiše odešla a byla šťastná, že mohla pomoci.

Ru cítil tupou bolest, k čemu to vše je? Proč? Věděl, že se něco takového může stát, ale proč právě jim?! Měl strach o Miu. Prý je v pořádku, ale co asi prožívá? Dokázal si představit, jak může být žena v takové situaci hysterická, nevěděl, co má udělat, nemůže jí nijak pomoci, připadal si bezmocný.

Když na dlouhé chodbě hledal to správné číslo nade dveřmi, stále naslouchal, odkud uslyší srdcervoucí křik a nářek, kterého se tolik obával, ale všude bylo ticho. Když už chtěl vzít za kliku, oslovil ho vysoký muž. Podle oblečení to byl zdravotník, ne lékař, ale v jeho očích našel Ru klid a jistotu.

„Nebojte se, zvládnete to, hodně síly.“

Ru byl za těch pár slov vděčný.

Mia byla uplakaná, ale klidná a vyrovnaná. Dokonce se na něj smutně usmála. Ničeho se však Ru tolik neobával, jako chvíle, kdy bude s Miou muset být sám. Vůbec nevěděl, co by měl říci, sklonil se nad ní a pohladil ji po tváři. Stáhlo se mu hrdlo a do očí vstoupily slzy. Nechtěl, aby to viděla a rychle začal vybalovat, co jí přinesl.

„Pojď, sedni si ke mně,“ prosila.

Ru se divil, odkud Mia bere ten klid. Jak to, že se nehroutí a nenaříká, ještě nedávno by tomu tak jistě bylo, vždyť ji zná… Vlastně nezná. Ta Mia, kterou znal, byla pryč a místo ní je tu vznešená čistá bytost, která má sílu překonat i něco takového…  

„Mio… nechci ztratit i tebe… vím, nesnažil jsem se, abych ti porozuměl, ale to se změní…“

 A změna skutečně nastala. Ru upustil i od svého projektu, uvědomil si, že byl bezohledný a musel dát cizinci za pravdu. Nikdo nesmí ničit přírodní zdroje, byť by to byla „jen“ půda. Jednou budeme vděční za každou její píď. Ru začal projektovat a stavět domy. Nic moderního, ale opravdu krásné domy, ve kterých se lidem dobře bydlí. Nebylo mnoho těch, kteří by dovedli tu jemnou a povznášející krásu ocenit, tito lidé však byli nadšeni i účelností a kvalitou provedení. Ru nezbohatl tak, jako dříve toužil. Nyní ale věděl, že tím nejdůležitějším je něco zcela jiného. 

 

Jednou spolu stáli Ru a Miou na kopci za městem a vyhlíželi první sluneční paprsky. Výšiny se rozezněly burácivými, přesto však lahodně zpěvnými mužskými hlasy: „Adoramus Te Domine“. Všechny sféry se začaly zachvívat velebením Stvořitele. Pouze hmotnosti zůstaly němé? Ale ne, přece jen několik lidí přidalo do tohoto znění všechnu svou radost, všechno své úsilí a celé své bytí.

Ale těchto lidí je tak málo... kéž je jich stále více, kéž jich přibývá, aby přírodní bytosti již nebyly tísněny, aby Země mohla volně vydechnout a aby se vysoko, až do našeho duchovního domova, vznesl nádherný chorál dobrého chtění všech lidí ve hmotnostech…

Aby se i zde ve skutek proměnilo

 

ADORAMUS TE DOMINE

 

 

H.Nevřalová