Tiché tóny z jiných světů- část3.

29.01.2013 16:42

V takovém stavu je našli obyvatelé jedné malé vesnice a nabídli jim jídlo, nocleh a prosté oblečení. Dokonce i práce by se pro ně našla, kdyby chtěli zůstat.  Mia se dívala na vesnické ženy. Připadalo jí tak dávno, co žila mezi jim podobnými, už si vůbec nevzpomínala, že v ženách probouzela touhu být lepšími, že jim předávala obrazy domova... Nyní cítila pouze závist, když viděla, že mnohé ženy jsou oblečeny lépe než ona, že jejich mužové mají ve vesnici vysoké postavení, že jsou ženy spokojené. Také chtěla mít ozdoby a pěkné oblečení, také chtěla s Ruem bydlet v pěkném domku. Začala opět vyšívat. Pod rukama se jí ale netvořily nevídané krajiny, překrásné květiny a motýli, její práce byla hrubá a nepěkná. Podařilo se jí sice vesničany přesvědčit, že právě takové výšivky všichni lidé v okolních vesnicích již mají, že jsou právě moderní a lidé si je nějaký čas i kupovali, ale Mia nezbohatla, nezískala obdiv ostatních žen ani úctu mužů, jak si přála, a byla stále nespokojená a rozladěná.

Ru opět pomáhal lidem stavět a přestavovat domy. Práce se mu ale nedařila tak jako dříve. Dříve stačilo, když si jen vzpomněl na Miu, když v myšlenkách zformoval její rozzářený obličej, její jméno a hned se k němu začaly snášet krásné nápady, jak má dům vypadat. Nyní se ale nic takového nestávalo. Necítil už jejím prostřednictvím přicházet žádnou jemnou podporu, žádnou pomoc. Když o Mie mluvil s jinými lidmi, dokonce začal místo jejího jména používat pohrdlivé „ona“.

Jedno po druhém přicházely děti a s nimi další starosti. Ve chvílích, kdy Mia očekávala nový život, přála si pro děťátko to nejlepší. Ale co je to, to nejlepší? Ať se má lépe než ona, ať nikdy nepocítí hlad, ať žije v míru, ať má všeho dostatek... myšlenky se ubíraly dál již vyšlapanou cestou: pokud to bude syn, ať se jednou stane mocným a bohatým, pokud se narodí dcera, ať se dobře vdá. Mia v těchto vzácných okamžicích cítila, že to zdaleka není vše, že ještě něco chybí, to ze všeho nejdůležitější pro opravdovou radost a štěstí, ale pokaždé jen rychle trhla rameny a pustila se do práce, aby maličkému mohla dopřát vše, nač si jen vzpomene.

Ru a Mia dávno zapomněli, že jsou vlastně na cestě, že je v království všichni netrpělivě očekávají. Byly pro ně důležité pouze starosti všedního dne a především majetek. Nemohli a ani nechtěli nastoupit cestu domů, silně je to táhlo k jejich penězům, domům, k nevyřízeným účtům ve vesnici i na všech dalších místech jejich pobytů... mnoho času uplynulo, mnohokrát na sebe vzali těžký zahalující plášť a opět ho odkládali, aniž se cokoliv naučili.

 

V království dokonalých zavládl smutek. Tak dlouho byli již poutníci očekáváni, byla pro ně připravena skvostná roucha, všichni se na Rua a Miu tolik těšili, ale stále nikdo nepřicházel. Král dokonce vyslal posly, aby čekali na křižovatkách, kudy měli poutníci projít, s povzbuzujícím poselstvím a posilou, ale poslové se vraceli s nepořízenou. Jak by se s nimi mohli Ru a Mia setkat, když nikoho a nic nehledali? A kompas, ten se již dávno, dávno někde ztratil a ani jeden z nich si na něj nevzpomněl... Pouze v dobách, kdy klesali pod tíhou ran, které si způsobovali svou nevědomostí a nebdělostí, se pokoušeli znovu hledat cestu. Dokonce někdy i našli vzkazy od světlých poslů, více či méně lidmi zkomolené, ale když se jim začalo dařit o něco lépe, opět zapomněli a starali se již pouze o to, jak se mít ještě lépe. Nepostupovali na cestě vzhůru k domovu, naopak, stále se od něj vzdalovali a klesali níž a níže.

Poutníci se mnohokrát potkali a mnohokrát putovali životem každý sám. Byli snad někdy opravdu šťastni? I v dobách, kdy měli všeho hojnost a zdánlivě jim nic nescházelo, pociťovali zvláštní touhu. Touhu, kterou nemohlo naplnit žádné rozptýlení, žádná zábava. 

Doba pokročila. Ruce Mii již dávno zhrubly, již by nedokázala uchopit jemný kompas, ani kdyby si na něj vzpomněla. Již jí nepřipadalo dost dobré ani přivádět na svět děti a pečovat o domov, přála si být nezávislá a uznávaná. Dokonce se začala cítit lépe v mužském oděvu a byla hrdá na to, že zastane vše, co muži.

Ru, ten již dávno zapomněl na zářící meč, neměl už v Mie poklad, který by chránil jako oko v hlavě. Nevěděl, co to znamená být mužem. Touhu po hrdinství a rytířskosti, která se v něm ve světlých chvílích ještě ozývala, nahradil hrubostí a soupeřením. Neštítil se chodit po křivých cestách, důležité pro něj byly pouze výhody, které tím získal.

Již klesli tak hluboko, že se téměř dotkli místa, ze kterého není návratu zpět. Spolu s nimi se  měnila i celá Země. Byla stále chudší a nesla mnoho zranění po lidské hamižnosti. Sténala pod tíhou lidské svévole a její nářek se nesl až vzhůru do království. S hlubokým zármutkem shlíželi jeho obyvatelé na Rua a Miu… byli již téměř ztraceni.   

Přesto však pro ně svitla ještě poslední naděje. Žádný skutek není ztracen a každý kruh se ve svůj čas uzavře. Ten čas nastal. A musí to být Mia, kdo se jako první obrátí správným směrem. Dokáže to?

 

 

Mia očekávala děťátko, tentokrát však ne s radostí, ale s výčitkou, proč právě teď, vždyť ohrožuje její kariéru. Rozhodla se, chladná a otupělá. Je to přece pouze její věcí.

Když byla připravená, přišel pro ni do pokoje zdravotník, vysoký mladý muž v šedozeleném oděvu. Čekala všelicos, jen ne jeho smutnou otázku:

„Opravdu jste se již rozhodla?“

Nechápavě na něj pohlédla. Ty oči, ten jeho pohled! Podlomila se pod ní kolena. Muž ji opatrně podepřel a doprovodil zpět k lůžku. Byla zvyklá, že jí pohledy mužů potvrzovaly, jak je hezká a přitažlivá, ale teď? Co to bylo? Znovu pohlédla do těch zářivých hnědozelených očí. Tolik hřejivé lásky, tolik účasti a zájmu o její osobu... zároveň však také hluboká bolest a smutek.

„Co je špatně?“ Ptala se jako ve snu.

„Ta duše, jejíž tělíčko chcete nyní zničit, vám přichází pomoci. Ještě není pozdě, ještě své rozhodnutí můžete změnit.“

Ne, ne! To je přece nesmysl, není žádná duše! Chtělo se jí zakřičet. Ty oči v ní ale vzbudily důvěru. Jen tiše hlesla:

„Pomoci? Mně?“

„Ano, zabloudila jste a nyní přichází někdo, kdo vám chce pomoci najít cestu domů, je nejvyšší čas.“

Jak podivně jí zněla tato slova. Navzdory všemu, co jí radil rozum, si vyžádala zpět své věci a odešla. Cestou domů před sebou stále viděla radostný usměv, který byl odpovědí na její nové rozhodnutí, úsměv, ze kterého načerpala tolik síly...

Pak to ale přišlo: seděla v pracovně a nemohla pochopit, co se stalo. Ten povzbudivý úsměv byl pryč a před ní složka s rozpracovanými návrhy. Copak si při svém postavení může dovolit dítě? A co její nová kolekce? Sotva na ní začala pracovat! Nakonec proč by ne, usmála se sebejistě, mají dost na to, aby si zaplatili chůvu.

Když přišel Ru večer domů, netušil, co se stalo. Ohřál si něco k večeři a unaveně se posadil k televizi. To jsou přece ženské starosti, tím se zabývat nebude, jeho se to přece netýká.

Mia si tolik potřebovala s někým pohovořit o tom, co se stalo, ale nebylo s kým. Napustila si vanu a odpočívala. Celý den se jí znovu a znovu odvíjel před očima. Duše? Foukla do chomáčku pěny a ten lehce poodletěl. Mně, že přišla pomoci? Nikdy na tyto věci nevěřila. Jak by asi duše vypadala, kdyby skutečně byla? Jako tento chomáček pěny? Nebo jako obláček? A že přišla, aby mi pomohla? Byly to zvláštní, nezvyklé představy, ale příjemné. Ten pocit, že by o ni někdo mohl stát, že by jí někdo chtěl opravdu pomoci a ne jen těžit z jejích peněz a slávy, byl tak pěkný. Opět si vybavila oči toho muže v nemocnici. Proč jen se na ni takto nedívá Ru? Náhle ji sevřel neznámý pocit. Jako by to znala, jako by již prožila něco podobného. Na malý okamžik ji ovládl strach a tíseň. Rychle sáhla po osušce. Pryč od těchto myšlenek, nebude se přece ničím znepokojovat.

Uplynulo několik týdnů a Mia stále více myslela na to, co jí ten muž řekl. Jednou, když z okna pozorovala východ slunce, si vzpomněla na úryvek nějaké melodie. Jakoby slyšela  velebný zpěv mužských hlasů. Rychle si položila ruku na břicho, poprvé pocítila, jak se děťátko pohnulo. Do očí jí vstoupily slzy. A opět ta melodie. Čím se jí ta skladba tak dotkla? Odkud ji zná? Z nějakého filmu? Vzpomněla si i na obraz: mladá žena ve splývavých šatech, vedle ní ušlechtilý muž, pak šedovlasý stařeček a v pozadí malebná vesnice. Slzy jí stékaly po tvářích a Mia se jim nebránila. Připadalo jí, že k ní přistoupil někdo milý, někdo, koho dobře zná. A přináší pomoc a posilu. Co se to děje? Co to bylo za film, musela ho vidět někdy velmi dávno... Nebo to nebyl film?

Ale dvířka, která se na okamžik pootevřela, byla už opět zavřená. Mia od té chvíle neměla klid. Chtěla si na něco vzpomenout, na něco velmi důležitého, ale stále se jí to nedařilo.

 Ru ji nepoznával a vše připisoval chvilkovým náladám, jaké ženy v těhotenství mívají. Bude muset změnit tolik plánů, ale už se na dítě také začínal těšit.

 

Pokračování příště.

 

H.N.