Touha ke Světlu

01.09.2016 12:29

 

 

Paní Helena nastavila tvář jemnému vánku, který přilétal z rozsáhlé zahrady, nyní již klidně spící pod poduškou jasného letního nebe s tisíci svítících hvězd. Seděla na terase v tichém spočinutí po rušném dni plném návštěv, hovorů, naslouchání. Místo, kde žije slouží požehnaným a blahodárným účelům. Lidé sem přijíždějí, aby načerpali osvěžení a posílení do svého nitra, které žízní po Světle.

Žízeň po Světle…

Z Helenina nitra vzlétal vzhůru k nebesům vroucí dík. Jemné ženské produchovnělé díkůvzdání za vše, co směla prožít za celý den. Vydáváním i přijímáním byl naplněn od samého rána až po setmění.

Tolik naplňující smí být pozemské cesty každého člověka, jenž touží po pravých hodnotách zdravého bytí, snaží se je poznávat a naplňovat. Vždyť cítila a pozorovala již od útlého věku svého dospívání, že život, tak jak plyne ve své skutečné přirozenosti a důstojnosti je tolik jiný, než jak se odbývá na Zemi dnes, v této době. A vždy toužila pomáhat při tom, aby se chod věcí na této maličké zemi v dobrý proměnil. Aby lidé procitli ve svém nitru a hledali odpověď na to, jak být skutečně šťastnými.

Helena musela mnohé pochopit a prožít, než ji nitky tkané v dlaních světlých pomocníků směly dovést až sem, kde se její sny o pomoci lidem nyní smí zrcadlit i ve skutečném prožívání. To nejdůležitější, co musela na své cestě zrání pochopit, bylo přijmutí odpovědnosti za vše, co staví skrze svoji bytost do Stvoření.

Svým cítěním, svojí duší, myšlenkami, slovy i skutky, zkrátka vším, jsme živou součástí velikého celku díla Stvoření. Vše je pro tento celek zřetelné a ovlivňující až do těch nejdrobnějších maličkostí, a to od každého jednotlivého člověka. Podle způsobu užívání těchto darů Tvůrce se odvíjí nitě osudů člověka, protože účinky jeho svobodného rozhodování jsou podrobeny neměnným zákonitostem. Vše je v neustálém pohybu hnáno vpřed a vyvíjí se, vše stejnorodé se přitahuje, světlé stoupá vzhůru a temné klesá, každá příčina má své následky. V tomto soukolí stojí člověk a je zcela vnořen do působení těchto zákonů.

Helenina duše se zachvívá vroucí touhou poznávat pravou cestu člověka. Pouť lidského ducha nejen pozemskou plání, ale nutnou cestu k uzrávání, která vede Stvořením. Byla jí ukázána nezměrná síla účinkování těchto neochvějně spravedlivých prazákonů - strážců pořádku.  Jako žena usiluje o naplnění pravého ženství…

Opět shlédla z terasy do zahrady, odkud dýchala krása a blaženost, přestože se v tuto večerní hodinu byla již cele zahalena tmou. Helena přivřela oči a zhluboka se nadechla, snad i proto, aby nasála tu oblažující atmosféru. Tu náhle ve vzdálenější části zahrady spatřovala jakýsi obraz. Na dálku rozpoznávala světélka, jež jakoby se mihotala jemným pohybem. Rozhodla se jít se podívat, co přesně se v tomto obrazu skrývá…

Zvolna kráčela přes pěstěné trávníky. Lem jejích dlouhých šatů lehce šustil při dotyku se stébly, jemný vánek, stále povívající, čechral její dlouhé rozpuštěné vlasy a hladil tvář, ovzduším se linula nádherná vůně všech květů a bylin zahrady. Helena se přibližovala k místu obrazu a svit světélek byl nyní jasnější. Tomuto místu zahrady vévodila vzrostlá vrba, jejíž bytost nyní maličko vzdálená od svého místa denního působení uvnitř stromu, moudře, blahosklonně a objímajícně dohlížela na to hezké dění, které se v její blízkosti odehrávalo.

Helena vnitřně cítila, jakoby se zlehka čísi ruka dotkla její paže a jemným pohybem ji zvala až do blízkosti světélek samých. Vykročila tedy a tu spatřila čilý pohyb postav. Ona světélka byly plamínky, které žhnuly v dlaních skupinky žen a dětí. Některé postavy tvořily spolu hezké světelné brány nebo bráničky, kterými se ostatní mohli dle libosti proplétat a tančit. Kolem zněla příjemná hudba, snad sem zalétala až z jakýchsi čirých nadzemských sfér. Tančící ženy měly zjasnělé tváře a tichý blažený svit v očích, z dětí čišela čirá radostnost. Helena s úžasem a v pokorné úctě nahlížela tomuto dění.

Tu se jedna z žen jemným pohybem otočila a pohlédla Heleně do očí. V tom pohledu zazněl lahodný akord ženské míruplnosti. Ladná žena k Heleně přistoupila a nabídla jí světélko ze svých rukou. Helena jej přijala a ihned pocítila na duši jeho oblažující účinek. Zahleděla se do světla a tu jakoby zaslechla vzdálené šumění, celou ji obklopilo a po chvíli z něho promluvil vznešený ženský hlas. Helena naslouchala a vpíjela do sebe celou krásu a zároveň závažnost sdělení…

„ Ženo, která pobýváš nyní na Zemi, procitni ve svém uvědomění. Být ženou je překrásným darem, avšak ten žádá si své plné uskutečnění. V proudech z vysokých sfér k tobě nyní sestupuje milost zvýšené síly, jež musíš využít pro svůj vlastní vzestup. Paprsek Čistoty smí zavítat jen do té duše, která je k tomu připravena svojí skromností a tichou pokornou prosbou. Kdo vyslyší toto volání, otevře se mu, přijme jej a změní sám sebe, tomu síly nikdy neubude a stane se zdrojem pomoci také druhým lidem, jako maják zářící v tmách. Nikdy nezapomeň na vzácnost daru svého bytí, kterého se ti dostalo. „

Šumění odeznělo a Helena opět hleděla do hřejivého světla ve svých dlaních. Jakoby mimoděk vykročila maličko vpřed a ocitla se v blízkosti mladé dívky, která právě protančila světelnou bráničkou přímo před ni. Oči žen se setkaly a Helena dívence nabídla své světélko. Ona jej přijala a opět odtančila opodál. Celý obraz stále dýchal hřejivou harmonií.

Helena v úplné vnitřní naplněnosti nyní cítila, že je čas vrátit se. Vykročila po trávnících zpět k domu a zcela unavena po celém dni uléhala již po chvíli na svém bělostném lůžku. V nitru jí stále zůstávala ozvěna významných slov sdělení ženského hlasu.

S ranním probuzením pak Helena prožívala mocně ještě další hluboké poznání nových souvislostí pro svoji další cestu… Jako ono světélko v dlani u postav v zahradě, musíme my ženy ve svém nitru neustále bránit a ctít čistou touhu po Světle. Tak jako ženy a dívky tančily, tak je v pohybu celé soukolí osudových nitek života. 

 

Markéta J.

Ilustrace: © Daniel Gerhartz