Touha

04.12.2012 14:38

 

Touha

Proč každý podzim, mámo, tichne život hnízd?

A proč už píseň známou neslyším ze známých míst?

Proč každým rokem táhnou, proč ten dlouhý let?

A když křehká křídla slábnou, řekni, co je vrací zpět?

Mámo, řekni, co je vrací zpět.

 

Touha, touha, touha, ta zmůže víc, než síla pouhá,

ta zmůže víc, než věčný čas a než silný proud.

Ta zmůže víc, než letní bouře,

Zkrotí i blesk a mračnům kouře

nastaví štít, dá trávě růst a květinám kvést.

H. a P. Ulrychovi

 

Touha je to, co jediné pohání člověka vzhůru tam, kde je jeho věčný světlý domov. Musíme však v prvé řadě říci, že pravá touha, ta, jež je v duchu člověka vrostlá, je touha po Světle. Ona je v něm stále, někdy hoří jasným plamenem, jindy skomírá, nebo i dřímá, a také pálí. Nelze ji udusit. Touha po Světle je mocnou kotvou, která nedá člověku zapomenout na to, kam se má po odchodu ze Země navrátit. Ostatní touhy, které člověk má, bychom měli nazvat spíše přáními některé i žádostmi.

Ta mocná touha, která zmůže víc, než letní bouře, je silou, která, pokud jí necháme mocně rozhořet ve svém nitru, živíme její plamen a následujeme jí, stává se klíčem k vytouženému míru duše, k trvalému štěstí. Neboť pokud ve svém duchu máme na prvním místě touhu po Světle a světlých výšinách, nastaví to naše nitro jen vzhůru a otevře to brány naší duše dokořán vstříc nádherným oblažujícím světlým prouděním, které se k nám shůry snáší jako lehounký vánek, který všemu dodává svěžest, naději a  míruplnost   našeho světlého, nyní tolik vzdáleného domova.

Pokud námi hýbou rozmanitá přání, my je živíme a usilujeme k nim, silou přitažlivosti a naší vůlí se nám v určitý čas splní. Každý z Vás si jistě vzpomene na tak mnohé zkušenosti, že to tak skutečně funguje, že to, kam člověk nasměruje své nitro, o co usiluje a moc si přeje, to se mu také splní.

Po mnoha hlubokých prožitích v mém životě jsem si uvědomila jednou pro vždy, že vše pozemské, co si přeji a o co usiluji, se mi může splnit, ale nikdy to mé nitro zcela nenaplní, neučiní mě to skutečně šťastnou, neboť to není to, po čem má duše hluboce touží.

 A tak se my lidé potácíme, kráčíme nebo se vrháme vpřed každý za svými vytyčenými cíli. Naše pouť trvá mnoho pozemských životů a někdy se nám to, o co usilujeme, splní až v životě příštím a my nevíme, proč se v takové situaci nacházíme a opět si přejeme další věci, někdy dokonce opak původního přání. A tak se pohybujeme životem sem a tam, doprava a doleva za vesměs pozemskými cíli. Mnozí lidé usilují o ušlechtilejší věci, to je pravda, přejí si, aby jejich blízcí nestrádali a měli se dobře, aby jejich děti měly v životě úspěch, aby lidé neničili přírodu a netrápili zvířata, to vše je krásné. Ale pokud v sobě člověk přemírou zbytečných myšlenek a přání dusí touhu po Světle, nenaplní svůj smysl života a nemůže být skutečně a trvale šťasten.  Nedojde tak do cíle, kterým je lidskému duchu nabytá moudrost, očištění a vědomé vkročení do věčných zahrad našeho Tvůrce.

Jedině touha po Světle pohání našeho ducha přímou cestou vzhůru. Pokud nasloucháme svému nitru a následujeme tichý hlas našeho ducha, budeme kráčet po cestách, které přináší druhým pomoc a požehnání a nám samým mír v duši. Budeme procházet životem zjasnělí, rozdávajíc radost a povzbuzení. A cesta, po které půjdeme,nám bude přinášet vnitřní tiché štěstí.

Tuto správnou cestu nepoznáme podle toho, že žijeme život pohodlný, klidný a v hojnosti, takový, který bychom si pozemsky rádi vysnili, ale bude to Život pulsující, trvale proudící, který nás nenechá v nečinném opojení smyslů nebo v prázdné fantazii. Bude se nám zdát, že stále prožíváme něco poprvé, že se i v dospělosti učíme zcela novým věcem jako děti a život se nám stává krásnou dobrodružnou cestou. Na této cestě se musíme často přemáhat, ale pokud dokážeme zdolat překážku, vždy se před námi objeví jako za odměnu nový obzor, který jsme dosud neviděli a jenž dodá našemu životu nový tón barvu a obohatí naše vědomí. Po překonané překážce se dostaví radost a máme větší sebedůvěru a chuť vykročit dále, vzhůru, vstříc s radostí a s důvěrou ve světlé vedení novým zítřkům.

Nezapomínejme na záchrannou kotvu ve svém nitru. Touha po Světle vysílá z našeho nitra vzhůru proudy, (jako frekvence u rádia), které přitáhnou světelné síly, které k Zemi dolů vysílají překrásné světlé pomáhající bytosti, které podporují a pomáhají zrání, růst a rozkvět celého Stvoření.

 Otevřme své nitro a nechme hovořit hlas svého ducha. On sám touží vzhůru, touží po nádheře světlých výšin. Nezazdívejme mu jeho cestu dnes tak běžnými pozemskými zvyklostmi, přáními a žádostmi. Mějme na paměti jedno: tato krásná Země není naším domovem, jsme zde jen dočasně, abychom uzráli pro mnohem krásnější svět, který svou nádherou a štěstím tam spočívajícím, předčí všechny naše nejkrásnější představy o příjemném životě.

Představme si jen to největší štěstí a radost, kterou jsme prožili ve vzácných okamžicích svého života. Tento blažený pocit vynásobme tisíckrát. A i kdybychom toho byli schopni, i tak nám to ještě neutvoří pravý obraz štěstím zalitých světlých světů, kde smí čistí lidští duchové přebývat a zvát je svým věčným domovem.

 

Proto nikdy nezapomínejme:  Touha po Světle je pro lidského ducha branou k ráji.

 

M.M.