Tři blesky

21.07.2014 08:58

 

V přírodě byl zpěv a znění, jásot, jasné výskání, neboť Pán dal svým andělům rozkaz ještě malou chvílí vyčkati. Ještě krátkou, píď času držeti nádobu nahoře, z níž mělo vytéci dolů na lidstvo zničení, pro těch několik málo ještě, kteří by ještě mohli nalézti cestu ke Světlu.

Vždyť pro lidí to bylo ještě tak těžké, nalézti cestu ke Světlu, neboť stále znovu mísili do všech svých myšlenek a činů pozemské myšlení a chtění. Místo aby mysleli na nádhernou světelnou cestu, zahrabávali se do pozemských názorů a mínění, do pozemských maličkostí a malicherností a nemohli proto již poznati cestu ke svatému Božímu Světlu.

A tato cesta byla kamenitá, nebyla přizpůsobena přáním lidí, nýbrž vedla příkře vzhůru, přes strmé úžlabiny a horské hřebeny, přes úzké stezky a bezcestné štěrkoviště. Tato cesta byla pěšinou překážek, které si lidé sami svým rozumem do cesty nahrnuli, byla mostem plným chybějících latí, neboť lidé sami vylámali prkna tohoto mostu, oni sami si uzavřeli cestu k Světelnému hradu. Cestu, která vedla k světlé domovině, k prazdroji Světla.

A nyní lidstvo plakalo! Jejich život byl prázdný a dutý, obsah jejich bytí stále je ničím! Oni Již nevěděli, proč byli na zemi, proč trpěli a usilovali, proč chtěli vzhůru, nahoru, ale kam?

Temně a kalně shlukovala se mračna nad lidstvem, temné a kalné byly jejich myšlenky, temné a kalné jejich chtění.

Všechno, co mohli z pozemských pokladů nalézti a uchvátiti, domnívali se moci zhodnotiti jakožto náhražku za ztracenou touhu po nebesích, domnívali se to nacházeti jako největší poklad svého pozemského bytí. Avšak, co bylo to všechno? Byly to pozemské malichernosti, pozemské tretky, které chtěli změniti za ztracené nebeské štěstí.

Nenacházeli nebeské štěstí, ono jim uhnulo do nedosažitelných dálek, do dálav čistoty a pravdy. Tam nemohl člověk hledati nebeské štěstí a také je nemohl nalézti, neboť ke hledání chyběla mu síla. Sám sebe nejdříve překonati, proto také nemohlo býti žádného nalezení. Člověk chtěl jen sama sebe nalézti, chtěl odhaliti svou vlastní velikost a myslel tím, že také může nelézti štěstí nebes.

Proto bylo na zemi stále pochmurněji, stále temněji se nad ní shlukovala mračna. Stále pozemštější se stávalo myšlení a konání lidí. Vždy více byla dávána přednost pozemskému světlu před nebeským. Vždy více zapomínali lidé, že jsou služebníky, služebníky vysoce vznešeného, který trůní nad všemi světy, stále více se domnívali býti sami panovníky a bohy.

Tu sjel dolů první blesk, blesk poznání, který svým ostrým paprskem proměnil všechno toto zlé myšlení a jednání v hromadu trosek. Veliké vědění, překypující moudrost se staly ničím, nastala zívající prázdnota a dutost, jak ji můžeme dnes všude spatřiti. Tato dutost a prázdnota byla však přikryta nabubřelými tituly a propagačním pokřikem. Vždyť nikdo nesměl býti na to upozorněn, že vlastně celé myšlení a vědění vysoce moudrých je duté, nikdo, nesměl pochybovati o veliké moudrosti nic nevědoucích.

Na tomto základě vystavělo si lidstvo svůj nový dům. Jeho však základ byl zpuchřelý a shnilý,  tu nemohla nakonec ani nejkrásnější ozdoba zabránit rozpadu domu. A tento rozpad se dostavil rychleji, nežli mohli předpovídati sami tak zvaní pesimisté. Nastalo zhroucení veškerého lidského bytí a dnes stojí lidstvo opět znovu před otázkou: Co jest naše bytí? Co jest účelem a cílem našeho celého života zde na zemi?

Bezesmyslným a bezúčelným se, stal život dnešního lidstva, jelikož uznává pouze vlastní chtění, vlastní úsilí jakožto nejvyšší, jen to předstírá pouze samo sobě věřiti, aniž, by tato víra byla pravdivá a pravá. Neboť věřiti sám sobě podmiňuje důvěru v Boha, aniž by se víra v sebe stala utopií.

Jak může člověk věřiti v sebe, který nevěří v Boha, Nejvyššího, svého Stvořitele, a Udržovatele; Kdo nevěří ve Stvořitele, nemůže také věřiti ve stvoření. Bez existence Boha není také žádná existence člověka, neboť nikdo se nebude konečně domnívati, že vznikl cestou strojovou nebo na základě svého vlastního tvůrčího chtění. Jestliže by chtěl toto své vlastní chtění označiti za Stvořitele, musel by také věřiti v nějakou moc, jež mu dala možnost býti Tvůrce. Jestliže lidé tedy trpěli, museli si sami vytvořiti tato utrpení, neboť pak byli přece Stvořiteli.

A znovu stáli lidé před hádankou. Poznali, že svým chtěním mohli sice tvořiti díla, leč tato díla byla malá a nepatrná, většinou temná a kalná, jelikož chtění a přání lidí vyvěralo z temnoty.

Opět přepadla lidi tato nejistota, jež v nich už dávno žila, od té doby, co se odvrátili od Světla. Nenalézali již cíl a účel svého bytí:

Všechno ve veškerém stvoření mělo účel a cíl. Jak mohlo lidstvo jakožto jediné živořiti bez účelu a cíle? A počalo hledání, usilování po známém a přece ztraceném, po určitém a přece tak nepoznatelných cílech a účelech.

A hledání uchopilo lidi jako plamen. Počalo to v nich hořeti, planouti a sálati. Veliká touha ovládla všechny: Chtěli otevříti uzavřenou cestu, chtěli vyzkoumati účel a cíl svého pozemského bytí. Jen málokteří ji nalezli, zalekli se vždy znovu a couvli před přikázáními, „Ty nemáš!“ jevícími se jim přísnými a tvrdými. Kdyby zde bylo bývalo zvěstováno „Ty nesmíš!“ byli by se lidé s tím určitě snadněji vypořádali, ale s rozkazem „Ty nemáš!“ se jen málokdo vyrovnal.

Mnozí z tohoto mála ještě za reptání a s politováním a za soucitu se svoji vlastní osobou. Čeho museli přece všeho zanechati, jestliže měli poslušně splniti rozkaz Nejvyššího: Museli se vzdáti všeho, co se jim stalo milým a cenným; milé sklony, nádherné zvyklosti, které až dosud ovládali jejich pozemská bytí. Ba, museli dokonce sestoupiti z báječného, samo-vytvořeného vladařského trůnu, který si ve svém chtění věděti všechno lépe, zřídili.

To bylo přece příliš tvrdé pro většinu z nich. Počali hloubati, přinesli bibli a počali ji zkoumati, ale při tom se pokoušeli rozkazy Boží zkrášliti dle svých pozemských pojmů, snažili se celou bibli přetvořiti dle svého vlastního myšlení. Bylo jim přece tak nepříjemné věděti, že nad nimi stál spravedlivý Soudce, který vložil každý z jejich činů na misku váhy a při každém z těchto činů mohl říci: „Zvážen, zvážen —  a nalezen příliš lehkým!“

Bylo to příliš tvrdé slovo, které zde lidé museli slyšeti, zatím co až dosud slyšeli tak známá a uklidňující slova, tak uspávající a jich vlastnímu myšlení přizpůsobená slova tzv. moudrých a vedoucích, kteří jim sice také říkali pravdy z bible, ale uklidňujíc připojovali, že to „milý Bůh přirozeně nemíní tak přísně a že se to hodilo pouze pro polodivochy tehdejší doby. A lidé se bouřili proti pravdě. Vytryskl z nich nečistý pramen zlého chtění. Chtěli násilím zničiti temno, tak ujišťovali, ale svým vlastním temným chtěním spatřovali Světlo jakožto temno.

Kde zůstala pravá láska a čistota? Zarmouceny stály stranou, neboť u těchto temných lidských útvarů, jež považovali za lásku a čistotu útvary svého tzv. ďábla nemohly přebývati. Avšak i poctivost, mravnost, dobré chtění se skrývaly před lidmi, kteří tyto postavy již nechtěli viděti, neboť jim byly příliš jasné, příliš světlé a činily bolest jich duchovnímu zraku.

Chtěli se již jen kochati ve smyslném chtíči smyslné rozkoši, ve lži, kterou nazvali diplomacií, v nemravnosti, neboť tyto byly značně pohodlnější. Nevolali k lidem žádné: „Ty nemáš!“, nýbrž usměvavé „Ty smíš!“

Tu sjel s nebe druhý blesk. Vypořádal se s oním „Ty smíš!“ a z toho vytvořil nyní rozkaz „Ty musíš!“ Tento blesk přinesl úlek, neboť byl příliš jasný, příliš čistý, než aby mu mohli porozuměti pokřivení lidé. A on pálil. — Bílá výheň z něho vycházela a temno zasyčelo.

Rudé růže lásky poslány dolů na zlatých řetězech, bílé květy čistoty klesly dolů k zemi. Ale lidstvo nepoznalo nebeskou krásu květů. Znali sice pozemskou lásku, tělesnou, smyslnou, rozumovou, Božskou Lásku a Božskou čistotu neznali. Jestliže se něco nedalo vtěsnati do pojmu jejich pozemského chtění rozuměti, tu to považovali za fantastické, za vynalezené, za vylhané.

Leč blesk zapálil. Vytvořil cestu pro Světlo, jež se chtělo ještě jednou ukázati lidem v láskyplném smilování, jež chtělo ještě jednou lidem ukázati cestu k zahradám pravdy, lásky, čistoty.

Tentokrát nemohlo býti sice Světlo přibito na kříž, jak by se bylo tak rádo učinilo, vždyť Světlo bylo přece tak nepříjemné, svítilo tak jasně a světle do veškeré temnoty, do vší té hniloby, v níž lidé spokojeně vegetovali. Avšak byla tu snaha Světlu jeho cestu ztěžovati, byl učiněn pokus překážeti mu, aby svítilo jinak, jak bylo uznáváno za dobré.

Byly zřízeny hráze z paragrafů zákonů a nařízení, na jichž podkladě mohla býti Světlu cesta odříznuta. Leč nebylo počítáno s druhým bleskem, který teprve nyní začal působiti. Tento vzal lidství jeho vlastní chtění /svévoli/, jeho chtění věděti lépe, jeho tzv. možnosti, na něž si toto malé pozemské lidstvo tolik domýšlelo, vzal mu dokonce to nejmilejší: jeho vlastní podkuřování.

Vynaložil již poněkud více násilí, nežli blesk první, aby se prosadil /pronikl/. Dosud se neučinil úplně znatelným, ale jeho silné vyzařování, a pak —  běda ti; Tvůj vlastní klamný a zdánlivý výtvor, který sis zřídilo, zhroutí se a musí se zhroutiti, jinak smete tě třetí blesk, poslední, s sebou, dolů do hlubin zatracení.

Temně se otevřela propast před tebou, jež tě hrozí pohltiti. Zlé chtění a působení stoupá vzhůru a snaží se tě opřísti, obklíčiti aby tě strhlo dolů tam, kde již pro tebe není žádného vzkříšení. „Zvážen, zvážen a nalezen příliš lehkým.“ Bude pak státi nad zemí krvavými písmeny.

 — — —

 

Dlouho, nekonečně dlouho trvá trpělivost Nejvyššího. Avšak jako padá přezrálý plod jednoho dne se stromu, aby zahnil, tak také ty lidstvo, jednoho dne spadneš se stromu jako přezrálý plod a shniješ, jak je to přírodním zákonem. Tato chvíle je blízká.“ Bližší nežli si myslíš.“ Tato poslední hodina stojí před tvými dveřmi a klepe. Musíš jí otevříti dvéře, aby tato hodina posledního poznání k tobě vstoupila, i když tě předá poslednímu blesku, který tě strhne s sebou do temných hlubin rozkladu. Nyní již neplatí: „Ty smíš!“ také již ne: „Ty máš!“ nyní platí „Ty, musíš!“

„Ty musíš!“ Vůle Nejvyššího se stala zákonem a tato vůle tě přinutí na kolena, shodí tě se stromu poznání, neboť jsi se stal přezrálým.

V temném stínu tohoto stromu, na němž jsi rostl, na němž jsi kdysi jako květ voněl a jako zralé ovoce mohl jsi přinášeti radost, hluboko dole ve stínu tohoto stromu musíš shníti, neboť tvé semeno jest hluché. Avšak plody, které přinesly dobré semeno, otevřou se radostně Světlu a nechají zanésti své semeno do dáli, aby dle zákona Páně přinesli nové plody.

— — —

V přírodě jest zpěv, znění, jásot, jasné výskání, neboť Pán poručil svým andělům, aby nyní přinesli sklizeň dobrého semena, že mají nyní odděliti plevy od pšenice.

Snaž se také ty, abys náležel k pšenici a ne k plevám, které vítr odvane a jichž místo nebude více nalezeno.

 

Walther Schoppan

Ilustrace: © Eva Lipinová - Strom života