Tři přátelé 3. část; závěr

12.08.2013 23:31
 
Čas Marty se naplnil. Věděla to a svěřila se Karolíně se vším. Bylo jejich oboustranným přáním a jakoby již i jakousi samozřejmostí že toto vše chtějí prožít spolu. Právě začínalo září a Karolína se chystala na Vysočinu, tak jako každý rok. Tentokrát pojede společně s Martou. Se Sárou se Marta již nesetká, ale asi to nebylo v jejich životech podstatné. Důležitější je pro uspořádání věcí naslouchat v nitru a nechat události volně plynout, než vymýšlet rozumem různé strategie a řešení. Mnohé se pak ukáže potřebné zcela jinak, také se to uspořádá s mnohem větší lehkostí, až někdy z lidského pohledu téměř zázračně a mnohem více to člověka uspokojí a naplní, pozvedne, přivede ke zralosti. Tentokrát tedy bude dům tety Sáry a strýce Miroslava k dispozici pouze pro Karolínu a její přítelkyni Martu. Neodkladná pracovní záležitost zdržela ještě asi na měsíc Sáru s Miroslavem i Karolíniny rodiče v zahraničí.

.......

 

Dům byl Karolínou překrásně ozdoben květy a vše se třpytilo čistotou. Dívky souzněly v použití barev svých oděvů i zkrášlení domácnosti a téměř vše zde připomínalo nádheru vzdušných chrámů ve vzdálených výšinách pravého lidského domova. Marta měla častokrát již velikou tělesnou slabost a nemohla se postavit na nohy, někdy ale byla ještě při síle a v takový čas chodily s Karolínou na procházku do zahrady či jen posedět na venkovní terasu.
 

Vysočina se opět skvěla nádherně zbarvenou přírodou a voněla jako snad ještě nikdy před tím. Vším prostupovala atmosféra blížících se milostivých dnů svátku čistoty. Vzduch byl o něco chladnější než bývalo každoročně touto dobou zvykem, ale obloha byla blankytně modrá a od doby příjezdu žen snad každý den úplně bez oblak. Přes den jasně svítilo slunce a za nocí veliká luna a miliardy hvězd zdobily oblohu.

Karolína se cítila šťastná. Ještě nikdy před tím nepoznala takovou plnost a krásu v niterném prožívání. Její city směřovaly vzhůru do čistých světů a myšlenky jemně tkaly jen světlá a posilující vlákna. Toužila být Martě oporou v případě tělesné slabosti a milou doprovázející přítelkyní při jejím odchodu. Ó, kéž by všichni lidé směli prožívat tak posvátné okamžiky spojené s přechodem duše na onen svět, vznešený klid a radost z pokračující cesty po odchodu z hmotného těla, vždyť je to vše tolik přirozené a v nekončících možnostech bytí tak nepatrné. Ó, kéž by jen lidé dovedli naslouchat a mnohé ve svém smýšlení a prožívání změnit, vysílala vroucně své prosby v modlitbách. Tolik zbytečné bolesti a strachu by mohlo odpadnout.

 

Marta byla klidná, její mysl pokojná. V nitru se radovala z každého okamžiku.


Pozemsky neviditelně, avšak v jemnějším vnímatelně byl dům a jeho okolí nyní protkám světlými zářivými vlákny lásky, míru, pokoje a harmonického zachvívání. Jemná bílozlatá až narůžovělá zář se vznášela kolem Marty a částečně přestupovala také do aury Karolíny. Dívky shodně cítily přítomnost světla a chladivé čistoty. Pokud Marta nestrádala fyzickou bolestí, komunikovala s Karolínou o nádherných světech, do kterých jakoby již směla částečně nahlížet a s nimi se opět vítat a zdravit.

Chvíle bolestí byly pak od určité chvíle den ode dne častější a ve své pulznosti a rytmičnosti jakoby podobné porodním bolestem narození do onoho světa, kde člověk již nemá hmotnou tělesnou schránku a prochází cestami vláken svých činů, citů a myšlenek, aby v oproštění a očištění směl kráčet pak o stupně výš do duchovních světů. Opačný pól příchodu při zrození na tuto zem. V čase bolestí jakoby nitky a záření, jež poutají v pozemských inkarnacích ducha a duši do hmotného těla se tyto ztenčovaly, zkracovaly a mnohé pozbývaly svého tepu. Duše začala pomalu odcházet. Bylo to plné světla a pokoje. Nikdo neplakal. Ženy žily svým citem v okamžiku přítomného dění.



Pak se duše Marty odpojila docela. Odešla z hmotného těla, z hmotného světa. Byla však hmatatelně cítit Karolínině nitru nadosah. I toto však trvalo jen určitý čas, neboť duše Marty směla se svým čistým žitím od pozemských pout osvobodit a pokračovat po stupních stvoření výš.
Karolína obstarala péči o Martino tělo a uvědomila Jana o sestřině odchodu.

Za několik dní se Martin bratr dostavil. V tichu a mlčenlivém spočinutí, v láskyplné vzpomínce a nevyslovené modlitbě za Martu, jakoby se náhle seběhlo mnoho spojujících nití z osudů Karolíny a Jana do velikého shluku, jež žádal rozuzlení, vyčištění, uzavření kruhu. Byly to nitě předchozích činů, jež tyto dva lidské duchy svedly dohromady zde na zemi již před staletími a nyní, v době soudu, vedlo opět k sobě, aby se v láskyplném prožití a odpouštění narovnalo, co dříve nebylo v souladu. Karolína a Jan to dokázali.

Nyní na chvíli jakoby se zastavilo ono chvění a třesení v dobíhajících vláknech jejich svazku. Chvíle naprostého ticha a pak veliké prasknutí. Uzel byl rozmotán, okov se uvolnil. Duše byly osvobozeny a volny. V tom samém okamžiku se také uvolnilo i poslední vlákénko ještě tenoučce dobíhající ke vzdalující se duši Martině a ona tím doslova vzlétla ke Světlu vstříc. Karolína a Jan pak žili své osvobozené životy a žádné poutající karmické vlákno dožadující se odčinění již nebylo mezi nimi. Jen přátelství a vzpomínka na milou Martu, která vstoupila do pozemského bytí, aby svým světlem pomohla těmto dvěma duším k pokroku.


Karolíniny dny se od Martina odchodu staly jaksi teplejší, prožhavenější v odlesku předchozího společného intenzivního prožívání. To byla pravá škola života. V Karolíně vyvstávala zvyšující se vnitřní síla a ukotvenost již jenom v dobrém žití tak, že po krátkém čase byla její duše bělostná a trvale se otevírající nádherným zlatavým proudům lásky a čistoty, které ze svého nynějšího místa ve stvoření sem dolů k zemi posílala skrze své bytí snad také i Marta, pravá učitelka lásky a služebnice ducha.

 

 

 

Markéta J.