Úklid nebo zušlechťování?

09.11.2015 15:12

 

 

„Děti, opět máte v pokoji nepořádek! Kolikrát vám mám říkat, že si máte po sobě uklízet!“

volá unavená maminka do dětského pokoje. V odpověď jí zazní jenom nevrlé zabručení.

 

Právě přišla z práce a vidí před sebou další a další povinnosti: Uvařit večeři, vyžehlit kupu prádla, vyluxovat, zamést a opět uklidit v kuchyni. Mezi tím vším si povídá s dětmi, jak bylo ve škole a co je nového, musí dohlédnout, zda udělaly všechny úkoly, pomůže Tomáškovi s matematikou, nakrmí papouška, srovná v předsíni boty, přivítá manžela, který právě přišel z práce. Po večeři, když si všichni chystají své věci na druhý den a připravují se k odpočinku, maminka hbitě pobíhá po kuchyni, myje nádobí, které se nedává do myčky, zběžně uklízí věci po celém domě, přečte dětem pohádku, donese malé Magdalence pití a pospíchá, aby měla ještě trochu času popovídat si s manželem. Na každém svém kroku ještě rovná či dává na své místo všechny věci, které nejsou tam kde mají být… Přesto se snaží být stále vlídná, usměvavá a milá. Nepočítá svou práci a nenárokuje si jakoukoli odměnu. Ona to dělá z lásky. A zkrátka proto, že musí. – Musí???

Musí.- Ne  snad jen a jen proto, že „to přece nikdo jiný neudělá“ či snad proto, aby byl manžel spokojený nebo že přijde návštěva. Ona zkrátka musí. Nebyla by to ona, aby nechala kolem sebe nepořádek.

A zde se zastavme… Proč jsme to právě my ženy, kterým leží na srdci úklid domácnosti, proč právě na nás nejvíce záleží, jaká je doma atmosféra a jak se naše rodina cítí, když přijde domů?

Každá žena ať je jakéhokoli náboženského vyznání, ať zastává jakékoli životní postoje a názory na svět, má v sobě cosi, co jí nedá jen tak líně se povalovat a neusilovat kolem sebe  alespoň o nějaký stupeň čistoty a pořádku. V hloubi duše možná všechny ženy cítí onen mnohdy skrytý nádherný úkol, který žena ve Stvoření má.

Je nutné, abychom si uvědomovaly důležité souvislosti života a jeho skutečný smysl. Jinak jsme jen třtiny ve větru, které chvatně vlají sem a hned zase tam, jak káže hlavní proud.

Mysleme na to, že náš pozemský život  není pouze a jen tím jediným, který zde žijeme. Není ani sám o sobě cílem onoho věčného Života. Naše vnitřní podstata, naše Já, které cítí bolest, radost, ale i lásku a hluboká hnutí mysli, je s pozemským tělem spojena jen na čas pozemského života. Potom však putuje a žije dále.

Naše duchovní jádro vytrysklo ještě nevědomé z vysoko položené přenádherné úrovně díky milosti Stvořitelově. Smyslem našich nesčetných životů na Zemi je opět se do těchto světlých vznešených říší navrátit, ale jako sebevědomí moudří lidé, kteří si s sebou nenesou nic nečistého, jen touhu po Světle a po naplňování zákonů, které do svého díla vložil Stvořitel.

Když nevědomá seménka ducha klesala dolů blíž a blíže k hmotným oblastem, kde se odehrává jejich „škola života“, již v té době se každá duchovní jiskra přiklonila k určitému druhu působení. Některé přitáhlo působení aktivní, pronikavé, rázné a pevné. Druhý druh byl pak jemnější, měkčí, něžnější, citlivější a křehčí. Podle toho se duchovní jiskry vtělily buď do těl mužských či do těl jemnějších, ženských.

Muži si s sebou nesli v duchu nutkání budovat vše ke cti Stvořitele, chránit a strážit Spravedlnost a také vše čisté, co usiluje ke Světlu.

Ženy si pak nesly touhu vše, co je zde dole na Zemi tolik vzdáleno od nádhery světlých úrovní, ze kterých kdysi vyšly, zušlechťovat a povznášet vzhůru ke Světlu. Ony jsou spojnicemi, průplavy a měly by být i živoucí vzpomínkou na překrásné úrovně ráje, kam se má každý zralý lidský duch navrátit. Právě ženy jsou oněmi bytostmi, které mohou tuto Zemi zvelebit a povznést tak, aby lidé v této „škole života“ nezbloudili a nezapomněli, že jsou tu jen na krátký čas a cílem jejich pouti jsou vysoko položené a daleko vzdálené vznešené oblasti Světla.

Jedině žena umí z prostoru, kde žije, tedy z domova vytvořit místo, které v sobě nese jakési posvátné kouzlo. Je to něco, co není hmatatelné, ale co může být zakotveno mezi zdmi domu, kde žena působí. Je to přívětivé teplo domova, všude téměř hmatatelná milující náruč, ono čisté, měkké, nádherné zářivé, co může každá z žen do svého okolí vpřádat.

Každá žena, která nezapomněla na svůj úkol ve Stvoření, kterým jest sloužit Čistotě a býti průplavem pro Světlo z výšin, nemůže ani jinak, než vše kolem sebe zušlechťovat, povznášet ke Světlu, vytvářet krásu a do všeho vnášet čistotu. Ošetřuje a pečuje o vše slabší  a pomáhá mu růst a vzkvétat.

 

Tady v hrubých hmotnostech se to může zdát jako nikdy nekončící úklid a péče o domácnost (to je naše dobře známé vaření, mytí nádobí, vysávání, vytírání, utírání prachu, rovnání, čištění, praní, žehlení a další a další činnosti, které znamenají onen nám tak dobře známý proces uklízení).

 

Když si toto vše uvědomíme, můžeme si ještě jednou přehrát scénu ze začátku tohoto článku. Žena může buď vidět jen nepořádek, hubovat dětem a unavená a rozladěná uklízet, nebo…

 

Může být ve svém domově ušlechtilou a vznešenou (nikoli povýšenou a despotickou) královnou a milující maminkou manželkou a nejlepší přítelkyní. Ona tam vládne svými schopnostmi a dary. V jejím nitru žhne mocný plamen touhy po Světle a po kráse světlých úrovní. Její láska patří nejen její rodině, ale na prvním místě Stvořiteli, jemuž patří náš dík za vše. To Jemu ke cti chce vykonávat každou svou práci. Největší ozdobou jejího nitra je Čistota. A taková žena do všeho zcela přirozeně vnáší čistotu, vše kolem sebe zušlechťuje a vytváří k obrazu světlých úrovní, odkud každodenně čerpá posilu a inspiraci ve skrytu svého nitra.

Ano, musí být hbitá, bdělá, šikovná a musí si umět vše dobře zorganizovat, aby i na tomto místě, které je od Světla tolik vzdáleno, obraz světlých výšin vytvořila a udržela.

Pokud však žena pracuje v zaměstnání, které jí ubíjí a vyčerpává, má to vše velmi ztíženo, neboť je pro ní v této situaci těžké udržet si ve svém nitru stálou harmonii a býti pro všechny kolem sebe tryskjícím zdrojem inspirace a radosti. Dnes je mnoho možností, kdy mohou ženy vykonávat práci, která je skutečně ženská a která jim vyhovuje. Jen hledat a v nitru po tom toužit. Mnoho žen pracuje v domácnosti. Potom může domácnosti nebo místu, kde je její působiště a království, věnovat více energie a času.

 

Až budeme opět klesat pod tíhou všedních starostí a bude nás tížit dlouhodobý nepořádek, pak neklesejme na mysli. Vždyť to čas od času prožívá každá z nás. Poprosme v modlitbě vzhůru o pomoc, spojme se svým nitrem s paprskem Čistoty ze zářivých oblastí, kde je věčný domov našeho ducha. A takto posíleny si v myšlenkách představme, že všude, i do těch nejzazších a nejšpinavějších koutů chceme vnést Čistotu. Chceme místo, kde jsme, zušlechtit a povznést. Můžeme přizvat i své děti a říci jim, že si moc přejeme, aby to u nás doma mohlo být krásné a že se do toho teď společně s radostí pustíme.

Uvidíte, jak to půjde lehce a bude nám, jako bychom měly deset rukou, nebo nám snad pomáhali neviditelní pomocníci. A najednou… bude uklizeno. Ale co víc? Ve všem, čeho se dotkla naše ruka, zůstalo zakotveno něco krásného. Ať to byl pokoj, kuchyň, zahrada nebo sklep, je tam nyní útulně a příjemně. To je tím, že naše nitro se zachvívalo v paprsku Světla  a Čistoty a to vše jsme mohly do naší práce vnést. Ale pozor, stejně tak jako zůstává ve všem byť neviditelně zakotveno vše krásné, zůstává po nás i nepěkná energie, když děláme svou práci ve stresu nebo rozzlobeny.Člověk, který přijde (nás samé nevyjímaje) se zde navzdory jakkoli pečlivé až sterilní čistotě  nebude cítit příjemně. 

My ženy máme velkou moc. Neboť každá kolem sebe vytváříme určitou atmosféru a záleží na nás, jak se v naší blízkosti budou lidé cítit. Zda je naše působení bude inspirovat k tvořivým radostným činům nebo k destrukci a negativitě. Jak je tomu v malém, stejně tak je tomu i ve velkém.

V rukou žen spočívá, jaká bude celá naše Země. Zda to bude nepříjemné místo plné zloby nebo naopak nádherná osvěžující oáza, kde se budou lidé cítit dobře a působit inspirováni paprsky Světla, které ženy svým niterným naladěním k Zemi přivádí. 

 

Byť není naším úkolem být neustále a za všech okolností výkonné, rozhodovat o politických či hospodářských otázkách, nedisponujeme ani velkou či  bojovnou silou tak jako muži.  Ba právě naopak. Naše hlavní působení není na první pohled viditelné a přesto zásadně ovlivňuje vše kolem sebe. Nelze nijak vyčíslit něhu, půvab či touhu po čistotě. Nemůžeme změřit ani lásku, kterou jsme dnes darovaly. Ani výchova dětí se nedá spočítat. 

Práce našeho nitra není vidět, nedá se spočítat ani  ohodnotit penězi, ale konáme-li ji s láskou a Bohu ke cti, prostoupí vše kolem sebe svým neopakovatelným kouzlem.