Ukončení rodícího se života

20.04.2015 17:29

Paní Alžběta šla vonící zahradou za svou maminkou, která zde seděla mezi růžovými keři na bílé lavičce. Již z dálky viděla zřetelně, jak její maminka sedí nahnutá na jednu stranu, a věděla, že ji opět nesmírně bolí záda. Na chvilku se zastavila a na svou maminku myslela s vroucí prosbou, aby směla nalézt způsob, jak jen jí pomoci od tohoto trápení.

Věděla, že její maminka nerada přiznává, že má takové bolesti, a na všechny její navrhované pomoci vždy odvětila, že to není tak zlé.

Náhle se paní Alžběta zahleděla na svou maminku pozorněji, neboť kolem jejích ramen zahlédla něco podivného.

„Snad mi slunce zasvítilo do očí a já měla jen mžitky,“ řekla si pro sebe na vysvětlenou.

Za chvilku již přišla ke své mamince až na dohled.

„To jsi ty, Alžběto?“ zeptala se paní Jiřina, neboť její dcera stála v záři zapadajícího slunce a ona viděla jen obrys její postavy.

„Ano maminko, to jsem já. Zase tě bolí záda, že? Viděla jsem to na tobě již z dálky, jak se zde choulíš. Prohřeji ti záda alespoň svýma rukama, ano?“ zeptala se paní Alžběta své maminky.

„Ale holčičko, nezdržuj se tu se mnou, jistě nevíš, kam dřív skočit,“ odvětila paní Jiřina své dceři.

A opět uviděla paní Alžběta kolem své maminky něco zvláštního. Byl to jakýsi stín, ale takový zvláštní. Nemohl být od slunce, neboť jeho paprsky dopadaly na záda maminky přímo a nic jim v cestě nebránilo. Co jen to bylo? Znovu paní Alžběta prosila vroucně o pomoc pro svoji maminku. Když tu náhle se ten stín stal ještě zřetelnějším. Bylo to, jako by spatřila malé tělíčko, které se nešťastně drželo její maminky okolo krku, hlavu mělo položenou na jejím zátylku, a jak mírně sklouzávalo dolů, když se maminka trochu narovnala, zarývalo své lokte do maminčiných zad. Také v tu chvíli se maminka vždy ohnula zpět do své shrbené pozice, ve které se odrážela velká bolest. Občas si mimoděk sáhla na svůj krk, který svíraly malé dětské ručky.

V údivu hleděla paní Alžběta na tento obraz a nedokázala pochopit, co zde spatřila. Jak se přiblížila a chtěla položit ruku na maminčina záda, vše se rozplynulo v záři slunečních paprsků.

Udělala ještě dva kroky a položila své dlaně na maminčina záda.

„Maminko, nechceš mi něco povědět, něco, co nevím, co tě trápí mnoho let a zřejmě máš od té doby ty bolesti?“

„Ach ano. Mám v sobě jednu velkou bolest, o které neví nikdo z lidí. Ani tvému tatínkovi jsem to nikdy nepověděla. Poslední dobou mne to dosti tíží. Snad je nyní čas, kdy mohu o tom hovořit.

Moje milá Alžběto, tys byla dítě mé nejvroucnější lásky k tvému otci. Naše láska byla v tu dobu čistá a krásná, a to tak velmi, že jsme se museli brát, neboť jsem zjistila, že nosím pod srdcem plod naší lásky. To si jistě umíš představit, jak by bylo na mne pohlíženo, kdybychom se nevzali včas, kdy si ještě nikdo nemohl ničeho všimnout. Ta doba, kdy ses narodila, byla pro mne tím nejkrásnějším. Celou dobu našeho čekání na tvůj příchod jsem prožívala neustálé štěstí a radost. A také, když ses narodila, měla jsem pocit, že i tvůj první křik byl doprovázen nádherným úsměvem. Bylas prostě dítě velké lásky a štěstí a já celý život prožívala tvou prosluněnou povahu jako balzám.

Po několika letech našeho soužití s tvým tatínkem jsme se náhle začali sobě vzdalovat. Dokonce i hádky se mezi nás dostávaly a já byla z toho zoufalá. Vzpomněla jsem si, jaké krásné období jsme prožívali, když jsme čekali na tvé narození, a dostala jsem nápad, že by náš rozkol s tatínkem mohlo napravit druhé děťátko.

Jak velmi jsem se mýlila. I když jsme se na další děťátko nesmírně těšili, přesto jsme se nedokázali k sobě v citu přiblížit tak jako dříve a já celou dobu očekávání narození dalšího dítěte jsem prožívala opět v hádkách o maličkosti s tvým otcem. Také býval častěji mimo domov a já se vlastně stále trápila. Jedinou radostí pro mne byl vždy pohled do tvých zářících očí a přesvědčení, že ty nesmíš nic poznat.

Pak se nám narodil Vilém. Již od počátku to bylo takové zasmušilé dítě. Přesně jsem v tu chvíli poznala, že se v jeho malém obličejíku odráží vše to, co jsem v sobě nosila celé těhotenství. Ano, byl plný depresí, však to víš, a já si celý život vyčítala, že se to nemělo vůbec stát. Tvůj otec nenašel k němu ani takový vztah, jaký měl vždy k tobě. Prožíval silně jeho slabost jako své selhání. To vše nás rozdělovalo ještě více.

Nechtěla jsem však, aby se mých dětí dotýkalo toto naše stále větší nedorozumění, a tak jsem vše v sobě potlačovala a nedávala na sobě znát.“

„Ach, maminko moje, to jsem vůbec netušila, já vždy prožívala, že mám ty nejlepší rodiče na světě, že je u nás doma veselo a že jsem nejšťastnější dítě na světě,“ přerušila vyprávění své matky paní Alžběta.

„Ano, já vím, to jsem také chtěla, abyste své dětství takto prožívali, a jsem ráda, když mi nyní říkáš, že jsem toho dosáhla. Když ti bylo již dvanáct roků a Vilémovi osm let, zjistila jsem, že čekám opět další dítě. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Něco, co jsem opravdu nechtěla. Náš vztah s tatínkem byl již téměř v troskách a silou vůle jsem jej udržovala kvůli vám dvěma. Jak jsem byla zoufalá, že naše náhlé sblížení s tvým otcem přivodilo pro mne v tu chvíli takovou katastrofu. On na mne vlastně naléhal. Přál si další dítě. Snad chtěl si tím i nahradit v citu to, co mezi námi již tak plně nebylo. Byla jsem nešťastná a nemohla jsem mu o tom ani povědět.

A pak jsem našla řešení, které jsem se domnívala, že bylo tím nejlepším, co jsem mohla učinit. Půjdu do nemocnice a ukončím život, který se ve mně začal pomalu probouzet. Avšak to probouzení života jsem tenkrát nevnímala. Má mysl byla plná toho, že jen jakési vlákénko se u mne zachytilo a já jej jen tak lehce ustřihnu a bude po trápení. Věděla jsem, že s velkou silou a sebezapřením zvládám chod domácnosti a všechny starosti spojené se zaměstnáním a starostí o dvě děti, neboť jsem byla vlastně na vše prakticky sama. I s penězi jsme měli velký problém a byt jsme měli maličký. To vše byly argumenty, které mne vedly k mému zoufalému kroku.

Ani nevíš, Alžběto, jak ponižující prožívání mne v nemocnici čekalo. Po tom hrozném zákroku mne nemocniční zřízenec převezl do pokoje a jako pytel mne hodil na postel. Ani mne nepřikryl a hned odjel. Kdyby mi nepomohly ostatní pacientky, měla bych pocit, že jsem ten nejztracenější člověk na světě.

Doma jsem tenkrát pověděla, že mi budou v nemocnici trhat krční mandle, abych se nemusela nikomu přiznat, co se chystám udělat. V tu dobu do nemocnice návštěvy skoro nesměly a já tam byla stejně jen tři dny, takže nikoho ani nenapadlo, proč jsem tam doopravdy. Celé ty tři dny, co jsem v nemocnici ležela, jsem měla těžké sny. Stále na mne někdo z dálky volal a pak se mi ke krku vždy tisklo malé dítě. Nic horšího jsem do té doby ani potom již nezažila. Vlastně s tím žiji stále. I když se dá říci, že jsem vše v sobě za ty roky již potlačila a zasunula kamsi hluboko. Až dnes, jak jsi o tom začala hovořit a položila své ruce na má ramena, která mne opravdu velmi bolí, tak až nyní se vše vynořilo mnohem silněji než kdy předtím.“

Paní Jiřina domluvila. Zhluboka se nadechla a povzdechla si. Při tom se jí bolestí zachvěla ramena.

Paní Alžběta objala svou maminku, pohladila ji po zádech svou hřejivou rukou a tichým hlasem jí začala vyprávět vše o mocném ději, který se odehrává, když se chystá spojení pro budoucí miminko v jemných vláknech.

„Maminko, kdybys jen věděla, jak veliký děj se odehrává již při aktu spojení muže a ženy, ze kterého se vyvíjí další život, tak bys nikdy nic takového neučinila. Víš, nikdo z nás zde na Zemi nejsme jen jednou, vracíme se stále znovu a znovu, abychom mohli dále uzrávat, poznávat nové, a také napravit to, co jsme kdysi neudělali dobře. Každý lidský duch, který se tak potřebuje znovu vrátit na tuto Zemi, je přitahován k takovým rodičům, kteří svojí povahou a prostředím, ve kterém žijí, jsou tomuto duchu nejblíže. Mnohdy takový lidský duch čeká dlouhé a dlouhé roky, než nalezne tu správnou příležitost a možnost znovu se vtělit do malého tělíčka děťátka. A tak si představ, že nitky, které se již začínaly napínat mezi tebou a nějakým tobě blízkým duchem, byly násilně přerušeny tvým rozhodnutím.

Ne, maminko, neboj se, nechci ti nic vyčítat, toho jsem daleka a nemám ani právo něco takového činit. Jen se ti snažím vysvětlit děj, který se kolem tebe odehrával. A pak se také stane, že toto nenarozené děťátko se přimkne ve svém jemném těle k matce, která mu neumožnila se narodit. Víš, proč jsem se tě dnes ptala, zda se něco nestalo, co jsi mi nikdy neřekla? Směla jsem spatřit jemnohmotné tělíčko tvého nenarozeného dítěte, jak se tě vší silou drží okolo krku. A přesně v těch místech tě také celé roky bolí záda. Víš, maminko, já myslím, že právě to vše většina lidí dnes neví, a tak si ženy myslí, že je to jen a jen jejich právo rozhodovat v takovýchto chvílích o svém budoucím životě. A také si, maminko, myslím, že kdybychom se všichni dokázali dívat na vztahy mezi mužem a ženou více duchovně a pak teprve k tomu nechali v přirozenosti přicházet i sblížení fyzické, nemuselo by docházet k takovýmto bolestivým řešením, které se pak před ženami vynoří.

Možná si myslíš, že se mi to mluví, když mám tak krásný vztah a nemusela jsem se proto nikdy takto rozhodovat. Ale to je právě to silné duchovní pouto, které nás s mým Ondřejem spojuje. Je to krásné a křehké zároveň, ale tak silné, že bych to přála prožívat všem lidem. Pak by se také rodilo i více šťastných a zdravých dětí, které by přicházely na tento svět jen z velké a hluboké lásky, s níž by se pak dokázali k sobě přibližovat všichni ti, které by spojovalo vzájemné pouto duchovního vztahu muže a ženy. Tak asi, jako jsi to prožívala s mým tatínkem, když jsem se měla narodit já.“

„Ale Alžběto, proč se tedy náš vztah s tatínkem tak změnil?“ téměř zvolala paní Jiřina, která prožívala do hloubi svého nitra to, co jí její dcera říkala, jako bodavou bolest a nechtěla zcela připustit, že vše byla jen její chyba.

„Maminko, to já nemohu říci, možná již od počátku nebyl váš vztah tak silný. Možná to byla jen taková vzájemná radost, zamilovanost, jak se dnes říká, která po chvíli vyprchala, když se mezi vás dostaly i všední věci k řešení a prožívání. Možná jste si tak přestali jeden druhého vážit, a tím vám začaly vystupovat více vaše nedostatky než to, co vás na začátku přitáhlo k sobě. Já jen vím, že pro mne je v mém vztahu s Ondřejem důležité, aby si mohl vážit všeho, co a jak učiním, a pak s radostí vidím, jak lehce mohu prožívat stále silněji vůči němu svou úctu, neboť on mi vše vrací tím, jaký je. Drobné slabiny, které mám i já, u něho nevnímám, neboť to krásné je mnohem silnější. A tak prožíváme i oba radost z našich tří dětí, ve kterých vidím požehnání naší lásky.“

Paní Jiřina toto vše poslouchala již jen v slzách. Vše bylo náhle tak jednoduché. Byla šťastná, že její dcera, dítě její lásky, prožívá tak silný a krásný vztah, a nakonec připustila, že vše, co jí vyprávěla o její nenarozené dceři, je asi pravda, protože si konečně připustila, že všechny ty sny, ve kterých k ní přicházela malá dívka a hleděla na ni vždy smutnýma očima, byly spojené s jejím dávným rozhodnutím. Z hloubi svého srdce prosila za odpuštění tyto hluboké, zelené oči plné smutku, tak jak je spatřovala v různých chvílích svého života.

Tu náhle pocítila paní Alžběta něco zvláštního. Jako by se kolem maminky rozlila bílá mlhovina, ve které jiskřily malé zlaté hvězdičky, a tato mlhovina nechala v sobě rozplynout obraz jemného tělíčka, které ještě před chviličkou leželo na zádech její maminky a objímajíc ji okolo krku, tisklo se zoufale k jejím ramenům. V tu chvíli pocítila paní Jiřina velkou úlevu.

„Alžběto, ty máš zázračné ruce. Jako by ze mne spadl kámen. Ta tíha polevila. Děkuji ti, děvče moje,“ pravila ještě se slzami v očích.

„Ale maminko, to jen jsi vše pochopila a ve svém hlubokém prožití jsi musela prosit za odpuštění. Vlákna tvého nenarozeného dítěte se uvolnila. A tato duše se mohla od tebe odpoutat,“ odvětila paní Alžběta.

Obě ženy se náhle otočily, neboť po travnaté pěšině k nim přibíhala malá Lucie, dcera paní Alžběty. Bylo to tak symbolické, když přiběhla ke své babičce. Oči jí zářily a veselý úsměv odrážel se v její krásné tváři.

„Babičko, babičko, tady na tvé zahradě je tak krásně. Já jsem se sem tolik těšila. Tatínek nám cestou vyprávěl, že máš nová housátka. Mohla bych je vidět?“

A v tu chvíli se vše bolestné prožívání zcela rozplynulo. Paní Jiřina prožila příval štěstí, který ji přinutil vyskočit a hned vše té malé všetečce ukázat. Její srdce poslalo vroucí dík vzhůru, neboť již od této chvíle věděla, že v tom světě, ve kterém žije, má vše mnohem větší a hlubší souvislosti, než si dosud chtěla připustit.

„Snad ta velká bolest, kterou jsi, maminko, prožívala a nyní jsi pochopila její příčinu, bude ti pomocí v hledání cesty vzhůru ke Světlu. To bych ti, maminko moje milá, ze srdce přála,“ hovořila si tiše pro sebe paní Alžběta, která se s radostným úsměvem dívala za svou maminkou a za svou dcerou, jak odcházejí po zahradní cestě.

 

Přijímejme vždy moudré Zákony ve Stvoření jako naše pomocníky, kteří nám ukazují směr a pomáhají nám chápat lépe všechny děje v tomto nádherném díle Nejvyššího Tvůrce.

 

Martina Š.