V čem spočívá pravé ženství?

28.05.2012 11:17

Je to v perfektním zevnějšku, v módě, účesu či v tom, čemu říkáme atraktivnost?  Či je to snad v domácím životě, kde je žena vzornou hospodyní, milující maminkou a má vždy dobře navařeno a uklizeno?
Ne, má milá, nad tím nemusíme tolik mudrovat, vždyť vše, co máme dělat a co je naším úkolem, dřímá v našem nitru. Nedívejme se už stále na to, co dělají, jak se chovají a co si oblékají ostatní ženy.  Ale probuďme v sobě svou vlastní osobnost, svůj jedinečný smysl pro krásu, který nám bude vždy rádcem a pomocí při zušlechťování našeho zevnějšku a našeho okolí. Naslouchejme jen konečně svému citu, tomu jemnému hlasu, který nám tiše šeptá z duše.  Naučíme-li se naslouchat tomu správnému hlasu a nikoli tomu, jež nám napovídá náš rozum, náš cit nás povede jen k dobru, kráse, čistotě a ušlechtilosti.

Setkávejme se s přítelkyněmi a jinými lidmi, neboť každý v sobě nese jiné dary, které více či méně rozvinul. Od každého člověka se můžeme něčemu naučit. Ten, kdo si myslí, že snědl všechnu moudrost světa a že je jeho úkolem poučovat bližní, ten promarní svůj pozemský život, protože život sám je živoucí, nádherný, pestrý a rozmanitý. Pokud jdeme svou cestou s volným otevřeným srdcem, čekají nás nádherná obohacující setkání a prožití, a my poznáváme, jak málo ještě víme a kolik krásného se smíme na své pouti Stvořením naučit, poznávat a prožívat.

Proto se neuzavírejme do svých ulit s pocitem, že jsme snad světem nepochopené, či že nám dnešní lidé nemají co dát. Naopak, neustálá výměna, dávání, braní, byť je to jen úsměv v tramvaji či pohled do očí, uvádí v pohyb trvalé proudění jemných vláken, která se neomylně a zákonitě navazují a pevně spojují   člověka  s jeho činy. Pokud dáváme radost, lásku a něhu a do budoucnosti hledíme s nadějí a pozitivně, toto  neomylné proudění  k nám přivede opět události, situace a lidi, kteří v sobě nesou  podobné naladění.  

 

 

Člověk, jehož nejvnitřnějším jádrem je lidský duch, má tu jedinečnou možnost neustále se rozhodovat. Vždy může volit podle své vůle. Každé jeho rozhodnutí  ať  je to čin, slova, ale i myšlenky staví něco do světa. Byť to není očím viditelné, od okamžiku rozhodnutí se odvíjí živoucí děj, který běží dále svými drahami a přitahuje na své cestě vše, co je stejného druhu. Takto obtěžkán vrací se čin či myšlenka k člověku po čase zpět.

 Když si do důsledku uvědomíme toto nádherně zákonité dění, když pozorujeme, jak neomylně působí  i na naše bližní, uvědomíme si úžasnou věc:  vždy máme možnost volby a následek našeho rozhodnutí  se k nám vrátí.  Vždyť s tímto poznáním a uvědoměním si můžeme učinit konec všem svým těžkostem a trápením.  Budeme-li opravdu chtít, můžeme zcela změnit svůj život. Nepleťme se však  tím, že si snad budeme přát všechno nejlepší jen pro sebe. Co z nás vychází, vždy se nám vrátí. Proto se to týká i  toho, co vysíláme k druhým lidem!

 

Představme si  nějaký stroj, který pomáhá lidem, kupříkladu auto. Pro člověka, který by s ním neuměl zacházet a neznal by pravidla silničního provozu by se mohlo stát nebezpečným, ba mnohdy i smrtícím prostředkem. Avšak člověku, který  jej umí dobře řídit  a dodržuje pravidla a předpisy, velmi dobře slouží. Právě tak je tomu ve velkém soukolí Stvoření.

Každý člověk dostal na svou pouť nádherné schopnosti,  a také úžasný nástroj, kterým je naše tělo. My se musíme od malička učit se svým tělem zacházet. Ale naším úkolem také je, naučit se znát pravidla a zákonitosti, kterými se svět řídí.  Víme, že tím nejsou  míněny paragrafy a pozemské  zákony, ale přirozené tedy přírodní zákonitosti. Člověk se musí naučit používat i své schopnosti, tedy to, co je lidskému duchu vlastní: svobodná vůle a vše co vyplývá z toho, že se můžeme svobodně rozhodovat. To, jak se rozhodneme, se nám jednak vrací, ale současně i přitahuje vše, co je stejného druhu a potom nás to buď tíží či pozvedá vzhůru. 

Když si toto vše uvědomíme rozumem, budeme se pokoušet zas a znova o nápravu a správné myšlení a může se to pro nás stát něčím nepřirozeným, nebudeme sami sebou i naše jednání by mohlo vypadat křečovitě. Je však jedna cesta, která je prostá, jasná, a právě proto snad tolika lidem vzdálená: 

Nejprostší cestou ke štěstí a k pravému lidství a pro nás pro ženy cestou k opravdovému ušlechtilému ryzímu ženství  je probudit svého ducha, naslouchat jeho hlasu. Být bdělým tak, abychom mohli vyciťovat jemné proudy a také pravěčné zákonitosti ve Stvoření. Náš duch je ve své podstatě světlý a dobrý, protože je nepatrným semínkem vzešlým  z ruky Stvořitelovy. Proto nechme svého ducha  plout v proudech, které jsou zde od prapočátku.

Zákonitosti  nejsou pro nás snad ničím, co by nás mělo svazovat, naopak, při jejich znalosti se můžeme dostat mnohem dál a konečně  plně a efektivně využít své schopnosti. (Pokud jedeme autem také se slepě neřítíme v protějším pruhu, ale víme, že pokud pojedeme vpravo, můžeme dospět  rychle a bezpečně do cíle).

Vřaďme se cele do zákonitostí, které  Stvořitel moudře vložil do svého Stvoření, plujme v nich, tak prostě  a lehce jako ptáci, kteří se vznáší  ve větru a svými křídly využívají i ten nejemnější vánek, aby je vynesl vzhůru.  Nechme našeho ducha, aby mohl svobodně čerpat z prazdroje Života.

Radostí a Světlem prostoupený duch má být tím, co vede naše tělo i naši mysl. To je mnohem přirozenější cesta, než z druhé strany- svým myšlením, tedy rozumem, který je nástrojem ducha, vynucovat čistotu nebo ušlechtilost.  Pravé lidství spočívá v souznění s prazákony Stvoření.

Pak je člověk trvale skutečně v nitru šťasten, štěstí a radost rozdává a ona se mu opět vrací. Celý život se pak stane přirozeně a lehce Bohoslužbou beze slov. Bůh nám dal vše proto, abychom mohli být v jeho nádherném díle  šťastní. Stačí jen, abychom toto Stvoření  skutečně znali a využívali správně schopnosti svého ducha, který touží roztáhnout svá křídla a radostně tvořit v nádherných proudech Světla.

 

M.M.