Večer svatojánský

24.06.2012 15:05

 

Vypravěč:

Krásný to kraj, léto a samý květ. Překrásné údolí  jež vine se  sevřené ve skalách. Slunce kloní se k západu  a stíny začaly se prodlužovat. Zpěv ptáků, co modlitba večerní jen zní tu všude vůkol.

Však co ruší tento klid, změť hlasů… ba co, křik. Vždyť tam, kde  louka nejširší  je mnoho lidu.  Mnoho jezdců na koni i pěších,  zmítají se v lítém boji. Hlava nehlava se tlukou, meče, sekery se v zapadajícím slunci zlověstně blyští. Tolik bolesti, tolik nespravedlnosti!

 

A tam, dále ode všech, tam trojice podivná svůj boj svádí. Však dva v černém odění a jen jeden proti nim. Poklesá v kolenou, vstává znovu a k útoku se chystá, když ale převaha nad ním je jistá. Klesá znovu a znovu, znaven je vyčerpán.   Světlé jeho brnění  je už samý šrám.

Bitva ta hrozná ke konci se chystá. Vše vypadá tak, že bojovník nemůže  už ani zdvihnout meč. Tu černý přiskočí aby  smrtelnou ránu zasadil, v poslední chvíli se ale muž vzepře, vyhne se mocné ráně a z posledních sil máchne mečem. Jeho rána cíl nemine. Černý s bolestným výkřikem k zemi padá…Ta chvilka osudná, krátká je, však zrádná. Ten druhý nečeká, mečem svým ze zadu, podle bojovníka seká.

Krátká chvíle, děsivá, na zemi tu leží dva. Třetí ten s tváří zvířete hlasitě všemu směje se.  Za malou chvíli  v lese zmizí.

 

Ticho jako předtím, slunce se již ztratilo v mracích nízko nad obzorem a ptáci co předtím zpívali jen nesměle se znovu rozeznívají, aby dokončili svůj  večerní  chvalozpěv.

Vše zdá se bez života, bez pohybu, ale je to tak? Člověče  dívej se jen pozorně, mnoho věcí  oku lidí se skrývá…

V trávě tam u keře, přeci něco hýbe se, mlžný opar, ne, jen pozorněji, člověče.

Malý  chlapec? Spíše muž?  Divý vous  a očka živá, kamizolka, čepička…

 

Skřítek:

Co to bylo, co to bylo, co se tady přihodilo, sestro milá kdepak jsi ? Nejde mi to pod vousy.

Elfinka:

Už jsem tady kořenáčku, se sestrami  utekly jsme, před tím bylo to tu tolik čisté. A teď vidíš, podupaná tráva, ty nejkrásnější květy ,co opatrovaly jsme rády. Podívej jen na tu spoušť. A tam ještě leží  oni, celý kout je poničený.

Skřítek:

I neplač, elfí panno, časem se to zpraví samo, říkal mi to starý Gnóm. Pět set let je tady s námi, ví si se vším ihned rady.

Elfinka:

Já vím, já vím, ale podívej se kořenáčku to není to nejhorší, vidím tady mnoho nářku, vidím tady temné proudy. Nenávist a zlobu, hodně bolu, neštěstí. Válí se to tady všude, kdopak tohle uklidí? Naše ruce nezachytí tohle lidské trápení. 

Ale co to, podívej, tam se cosi hýbe, pojď se schovat, uvidíme.

Bojovník:

Tak jsem živ, přeci jen, myslel jsem už na soudný den. Ale co to, ach to je on, co tu leží, ten co o život mi ukládal. Nevzpomenu, co událo se, přeci ťal jsem…a pak ta bolest, pak tma… kde ten druhý, kde můj meč? Ach tam, tady leží, v trávě,  ale kdo to tady leží další, vždyť toho já přeci znám.  Ta zbroj?

Vždyť to jsem já…? Já však tady přeci stojím, je to šalba, je to klam? Nemohu to býti já, živ a zdráv se cítím přece.

Kdo to tady  ale hledí, tam u keře se krčí? Líbezná tvář, košilka, ale křídla motýlka. A dál trochu za ní, divný mužík, k pousmání.  To už není jistě  možné.  Ze sna probudit se musím, do ruky se štípnout zkusím.

Elfinka:

Neboj, nespíš člověče.

Skřítek:

Pojď pryč Elfko, to není nic pro tebe.

Elfinka:

Ty nás vidíš, to tak často nebývá,  každý z lidí, sám sebou se zabývá.  Podívej co udělal jsi naší louce, pohleď jen, ty temné proudy.

Bojovník:

Zadrž bytosti ty zvláštní, nikdy neviděl jsem  tolik krásy. Kam se jenom rozhlédnu, vidím záři, vidím světla, mnoho tváří, co se se mnou  jenom stalo?

Elfinka:

To  tu bylo vždycky, jenom ty jsi nyní jiný, lehčí,…  tvoje tělo,  ten tvůj šat, na zemi se nyní válí, neměl‘s nám ho  zanechat.

Bojovník:

Šat? Copak mohu, jenom tak? Nerozumím tomu vůbec. Jak se to mohlo jenom stát?

Avšak  přeci, myslel jsem si  že jen sním,  avšak vidím nyní, že se  ještě podivím. Co ty muži malý co ty jsi zač, pročpak mi nic neříkáš.

Skřítek:

I co,  já moc  lidi neznám vás.

Elfinka:

Neptej se ho, je mu smutno z toho tvého národa, kazíte jen, ničíte, po vás už jen potopa. Radíme vám, učíme vás, ale vy jak slepí hluší zavíráte sobě oči.

Je to skřítek  kořenový, pod zemí je každý den, on se stará o kořeny, vede vláhu, vede hmyz, jen pohleď blíž, uvidíš.  Také půdu vyrábí, není mrzout, rád se směje, s kamarády dovádí.

Bojovník:

A ty panno? Kdo jsi ty a kdo ti všichni, co se tady sběhli?

Elfinka:

To jsou elfí sestry moje, staráme se o květiny,   staráme se celý den, létáme tu z květu na květ, obzvlášť takto navečer. Pod našima rukama kvetou všechny pampelišky, sedmikrásky, i zde tahle kostřava.  Je nás mnoho, každá víme co se dělat má, často si tak zazpíváme při tanci až do rána.

Vidíš i ty větší vzadu? To jsou dévy, stromů duše, copak o nich nevíš? Od kolébky provází tě, když pod stromem ležíš.  Jejich ruce laskavé, hladí  tě  a tiší. Když položí  k nim matka dítě, hned se opět ztiší.

 

Vypravěč:

Tak vedou hovor tito rozdílní, až po čase se tráva rozvíří. Mírný vánek zavane a před nimi obraz krásný vytane. Sama královna víl, vládkyně celého údolí před nimi   se svou družinou   se objeví. Elf i skřítek  pokleknou, neboť v královně své  tuší moudrost nádhernou.

I muž ač šlechtic pozemský, pokleká s úctou před obrazem andělským.

Víla:

Povstaň ty spravedlivý, o tvé šlechetné duši každý od nás již ví. Tvé cesty jsou nám známé a jim my bytostní služebníci  požehnáme. U tvého sídla zahrada je krásná, mnohá ze sester tam může býti  šťastná.

Bojovník:

Ach, jak ušlechtilá jsi a krásná. Kdo jsi? Co živ jsem, ještě nespatřil jsem nic, co spanilostí může se ti podobati.

Víla:

Zvou mě královnou víl. Jsem šťastna, že vím, komu náležím. Jsem  služebnicí , jež z celého srdce touží sloužit Nejvyššímu. Jen pohleď na mou družinu, my všichni se snažíme, náš kraj nejkrásnější  ke cti Bohu utváříme. 

Bojovník:

Ach, jaký mír naplňuje duši mou. Tys vyřkla cosi, co… kde‘s hluboko mám skryto.

Víla:

Každý z lidí v hloubi duše o Něm ví, neboť jeho duch z Jeho světlých zahrad přichází.

Bojovník:

Co to říkáš,vílo milá? Což žil jsem dřív, než máti má mě porodila?

Víla:

Vskutku, milý člověče, to jen páskou překryt byl tvůj zrak. Tvůj život pozemský je jen malým zlomkem, Vždyť život sám  překrásný je zázrak. Což nežiješ stále, i když tělo tvé v trávě kousek odtud dlí?

Bojovník:

Ach, ano, vílo milá, co si však teď počít mám?  

Víla:

Nezoufej, svůj život prožils s láskou. Kráčet s radostí teď můžeš  vzhůru.  Láska je to, co vede člověka jen cestou světlou. Hledej světlo, kráčej tam, odkud nejsvětlejší proudy posílá nám Pán.

V nitkách tvého osudu, jež navázals svým životem,  jsou samá vlákna světlá. …Ach, a ta zářivá, jemně nachová,… Jaká čistota, jaká něha je tam  vpletla?

Bojovník:

O čem mluvíš, vílo milá? Vlákna? Světlá,… nachová? Nevzpomínám si, co bylo, ani nevím, jak jsem se sem dostal.

Hlava bolí, když tak přemítám. Ach ano, již jaký‘s obraz z hloubi mlh sem přichází. Obraz spanilé něžné krásy. Je to bytost, ke které lne má duše horoucími plameny lásky.

Víla na ostatní bytosti:

 Pohleďte, jaká záře plyne z něj.

Elfinka:

 Vždyť je to pouhý člověk a on …

Víla:

 Ano, člověk, ale lidský duch má v nitru velkou sílu. Je kvůli lidem zamořený  náš bytostný svět  a nešťastný. Ale lidé jako tento, mohou ještě mnohé změnit, ještě dříve, než  převalí  se jejich  osudových nitek vlny.

Elfinka:

To je škoda, že padl v boji. Vždyť mohl pro dobro naší země ještě mnohé udělat.

Bojovník po dlouhém přemítání:

Ano, ano, už to mám! Má drahá Miriam. Srdce mého nejněžnější květ. Jak jen jsem mohl na ni v tuto chvíli nevzpomnět! Miriam, má milovaná! Cítím tvoje modlitby, abych navrátil se k tobě zpět. Ach, co počnu si  já teď?   Zpráva o mé smrti tvé srdce něžné zlomí!

Vílo, vílo, co jen dělat mám? Což se s mojí  nejdražší  již nikdy neshledám?

Víla:

Vroucí láska tvé nitro cele naplnila. Jsi dobrý, člověče a je s Tebou světlá síla. Poslyš, co vzkázat tobě nyní smím.  Modlitby tvé milované, abys  se z boje navrátil zdráv, budou přeci vyslyšeny.

Bojovník:

Ach, vílo, dobrá, poraď, co dělat mám, toužím opět pohlédnout do očí mé nejmilejší panny.

Víla:

Vím, že tvá láska je opravdu čistá a Tvé nitro též. Poslyš, když poznal jsi nás, řekni, jak národu bytostnému pomůžeš?

Mám ti vzkázat, slyš, že na Zemi se opět vrátit smíš.

Bojovník:

Co to říkáš, ó královno víl? Což můj život na Zemi,  dosud neskončil?

Víla:

Zraněn‘s byl v boji přeukrutném, však  ochrana světlá byla s tebou. Protivníkův meč srdce  těsně minul.

Bojovník:

Což nejsem mrtev již dlouhé hodiny?

Víla:

Nikoli, spatřil‘s nás jen na chvíli. Nyní jdi a dokaž, že dar života využiješ plně. Však tvá milá již na tebe čeká, posílám pozdravení, té čisté ženě.

Bojovník:

Děkuji ze srdce Nejvyššímu, že daroval mi opět život. Víly milé, vězte, že už ani hodinu, nepromarním zbytečnostmi, neboť nyní vím, komu i já náležím.

Elfinka:

 Pohleďte, pohleďte, cosi v trávě hýbe se.

Skřítek:

Někdo jde! Schovejme se, schovejme se!

Víla:

To již jeho přítel spěchá, aby nabídl mu rámě.

 

Vypravěč:

Hledá přítel svého druha,  bolest ochromuje jeho smysly. Lomcuje s ním, což je mrtev? Žije přeci.  Otevírá oči. Ach, konečně z něj spadl strach. Hledal už jej skoro všude. Až nyní, jej jakési  neviditelné síly v tento  kout  lesů doprovodily.

Probouzí se bojovník,  krutá bolest brázdí jeho tvář. Jaký rozdíl proti světu kde dlel dosud jako v snách.

„Budeš zase zdráv, je to jenom jeden  šrám. Ó díky, to jsem rád.“ jeho přítel nad ním klečí, obvazy mu rány celí a hned se dá k vyprávění…

Mluví o tom jak  se rvali, nepřátel se nelekali.  Jak je všechny odrazili – svobodně je v Bohemii.

Muž náš ale v této chvíli myslí s díkem na bytosti, které odkryly mu pásku z očí. Jak jen pomoct těmto tvorům, jak se jenom odvděčit?                   

Životem svým lásku k Bohu navždy pro ně dosvědčit.

 

 

 

Tento příběh vyslechli jako komponovaný pořad návštěvníci svatojánské zahradní slavnosti v Zahradním dvoře Listen.