Voda má rozpuštěné vlasy

21.04.2014 14:01

 

 

 

Představte si zpívající řeku. Bublá, šumí, vlní se a pění. Pstruh čeká v tůni na neopatrnou kořist. Uděláte jen malý pohyb a zmizí někde hluboko pod kořeny vrb, kde je vždy  bezpečno. Vrby mocné, vypínající se vysoko nad vodou, i ty malé, pokroucené, tvořící neproniknutelný závoj, skýtají útočiště střízlíkovi i dalším jeho opeřeným bratrům. Jen srnky vědí o proplétajících se cestičkách, které vedou k chladivé vodě. Ve stínu stromu zahlédne bystré oko siluetu volavky. Nepohnutě čeká v celé své vznešenosti dlouhé minuty.
 

O kousek dál jsou po loňských povodních obnažené břehy, které velká voda v zátoce vymodelovala. Avšak tento svah není bez života. Svoje hnízdo si zde vyhloubil ledňáček, modrý drahokam - skvost naší přírody. Vrací se obtěžkán stříbrnou rybkou v zobáku, aby nasytil svá mláďata, která se hlásí o vlastní místo na světě.
 

Velká voda upravila dno řečiště a nanesla doprostřed toku štěrkovou lavici. Je to úzký ostrůvek složený z valounů, drobných kamínků a písku. Ani ten však není bez života. V mělkých vodách kolem něho jsou v bezpečí hejna drobného rybího potěru. Vyhřívají se na sluníčku a sbírají síly pro svůj další život. Pod většími kameny odpočívají raci, čekající na soumrak, aby se vydali za potravou. Samotný ostrůvek také není pustý. První otužilé byliny rozevřely své listy i květy vstříc slunci. Jsou zde již i první stromy. Malé semenáčky bříz a javorů jako příslib dalšího vývoje spějícího k rovnováze a harmonii...

Ale co to? Nálada se náhle změní. Je tu nějak tísnivě: Člověk. Kolem něho poletují jeho myšlenky - čísla, metry krychlové, koeficienty, tabulky. Sčítá, násobí, dělí. Rychlým pohybem očí si prohlédne celý ten obraz. Zastaví se. Cosi zapisuje. A již spěchá dále...

Nebyl to člověk ledajaký, byl to vodohospodář... Až po delší chvíli se vše vrací  ke svému harmonickému stavu.
 

My však pokračujeme dále. Po několika kilometrech slyšíme v zátoce podivné rachocení, skřípání a vrzání. Již je to jisté, korytem samotné řeky se žene veliký žlutý bagr. Obrovskou lžící přesně podle plánu vyhlubuje koryto. Rve kořeny stromů, neptá se raků ani potěru a bez milosti je nabírá a sype na neúhledné haldy kolem řeky. Vše, co může, prchá, ovšem má-li kam. Po hlubokém blátě, kde ještě z jara kvetly divoké kosatce a blatouchy, klouže s námahou nákladní auto, plně naložené kamenem ze vzdáleného lomu. Na samém břehu kámen vyklopí a již klouže zpět pro další várku. Mohutných kvádrů se ihned chopí ruce dělníků a ve strojovém, neradostném tempu je ukládají do betonu, jeden vedle druhého na břehy a místy i na dno. Jdeme dál, a když umlknou poslední hrubé hlasy a necítíme již ani zápach cigarety, zastavíme se a nasloucháme.
 

Kolem nás je smutno. Louka je sice již upravená, ale kdo ví, zda bude moci povstat opět ve své původní kráse. Řeka, tedy ten kanál před námi, již nezpívá, jen jaksi monotónně přeskakuje. Pstruzi se odstěhovali tam, kde se mohou schovávat mezi kořeny. Ani volavkám se zde nelíbí. Ledňáček si v betonových březích hnízdo postavit neumí, a tak se odstěhoval také. Zmizely ostrůvky i staré, pokroucené vrby. Nic z toho nemohou nahradit ani nově vysázené stromky v přesných rozestupech na protipovodňové hrázi. Je po radosti. Není v řece, ani v lukách. Marně ji však budeme hledat také u dělníků či vodohospodáře, který podle starých norem pracuje již příliš dlouho, aniž by zjistil, že ne tabulky a vzorce, ale hlas krajiny, řeky a luk je to, podle čeho je třeba se řídit. Radost nemáme ani my, lidé, kteří tento nemalý zisk betonárek a firem s lomným kamenem z daní zaplatíme.

Málokdo se o to dnes zajímá, anebo dokonce cítí jakési zadostiučinění, když vidí spoutané břehy, v domnění, že se příště takové škody již stát nemohou. Snad více než hrstka lidí dnes již ví, že vodu je třeba v krajině zdržet co nejdéle. V mokřadech kolem řek a v kroutících se ramenech, které v případě dlouhotrvajících dešťů nasáknou jako houba a vodu vydávají pomalu s velikým zpožděním. Ne ji uspíšit vybetonovaným korytem vstříc velkým městům, které náporu tak rychlé vody nemohou bez veliké škody odolat.


Hlas přírody, o kterém byla řeč, je třeba vyslechnout a začít s ním spolupracovat. Hlas zní. Bude znít stejně, jestliže jej uslyšíme, nebo ne. Jestli budeme jednat v souhlasu s jeho nabádáním nebo proti němu. V druhém případě budeme opět poučeni. Za rok, za dva? Mohutný organismus, který tento hlas vydává, pracuje bezpodmínečně pro návrat k harmonii. Nenechá se posmívat a na světovém dění si povšimněme, že sílí a stává se mocným.
Přál bych si, abychom se poučili ještě dříve, než budeme opět napomenuti... Míra trosek záleží jen na nás samotných. S radostí přitakat celému životu ve vesmíru, to ať je naší starostí a cílem.

 

J.M.

Z časopisu " Nový pohled "

Foto: ZP