Vznešená služba

26.02.2018 20:51

 

 

„Kykyrykýýýý, kykyrykýýý. Dobré ráno, slepičky moje, vy moje věrné ženušky,“ volal každé ráno kohout, předváděje své krásně lesklé barevné peří na malém dvoře. Jeho slepičky se hned seběhly a při zobání zrní, které od hospodyně dostaly, spokojeně kvokaly.

Kousek dál od něj běhal kropenatý perlák. Za ním běžela perlička a na celý dvorek křičela, až uši zaléhaly.

„Ale, dobré ráno, sousede,“ pozdravil kohout.

„Dobré ráno, dobré ráno, kohoute. Uf, sotva dýchám. Ta moje perlička, ta mi zase dala. Stále je taková ukřičená, už se to poslouchat nedá. Jeden si ani neodpočine,“ postěžoval si celý znavený perlák statnému kohoutovi.

„No, to víte, to musíte mít doma pořádek, jako mám já. Mě ty moje slepičky vždy poslouchají,“ tak trochu se naparoval kohout před kropenatým perlákem.

Perlák to nesl nelibě, že má kohout navrch, a tak se snažil jej něčím trumfnout. „To sice máte doma klid. Ale ty vaše hloupé slepičky nejsou tak chytré jako moje perličky. To víte, náš rod pochází až ze starého Egypta, ještě před naším letopočtem. Pak jsme se dostali do Řecka i Říma. Byly jsme důležité pro obětní obřady. Ta trocha křiku od mé malé perličky, to proti tomu nic není,“ skončil svou dlouhou triumfální řeč kropenatý perlák.

Kohout chvíli hleděl s otevřeným zobákem. To jej tedy perlák překvapil. To nevěděl, že je to tak vzácné zvíře. Ale pak jen tak prohodil:

„No, a k čemu vám to teď je? Ty vaše slavné perličky snášejí jenom vajíčka maličký.“

V tu chvíli se přihnaly již dvě perličky a obě velmi silně křičíce, hnaly svého perláka pryč.

Celé to pozoroval veliký krocan. Majestátním krokem přišel ke kohoutovi a zahudroval.

„Jo, jo, vy si oba nemusíte na nic stěžovat. To ta moje krůta, ta si myslí, že je výjimečná. Myslí si, že je vznešená jako páv a že má veliké poslání. Rozmlouvá s pro mě neviditelným světem o filozofických otázkách světa, místo aby se starala o ty běžné denní maličkosti. Stále mi chce předávat nějaká důležitá sdělení, podle kterých bych se měl řídit.

Když se jí snažím vysvětlit, že celý den nic nedělá a jen rozvíjí ty svoje nesmyslné teorie o povznesenosti svého poslání, tak se vždy jen urazí. Pak mi řekne, že ona ve svém druhu má jako jemnější bytost vyšší vnímání, a že proto stojí nade mnou, a tak bych měl být šťastný, že mi předává vše, co přijímá z těch svých světů. Víc už pak ale nikdy neřekne, nic mi nevysvětlí, jen po čase tajemně naznačuje a kroutí očima, když se nedovtípím, co mi tak velikého chtěla sdělit.“

Statný krocan byl opravdu nešťastný. Měl jinak svou krůtu docela rád, ale věděl, že se nechala zcela omámit jakýmsi záhadným posláním, které si vymyslela kdoví proč.

Kohout na to ani neodpověděl. Bylo mu vskutku krocana líto. Měl před ním vždy respekt. Byl přece o mnoho větší. A jak obdivoval to nádherné peří, když jej roztáhl do vějíře. Vyjma tohoto naříkání, byl statný krocan hodný respektu.

Mezitím vším, co si takto spolu povídali všichni tito kohouti, jejich ženušky se také spolu sešly.

„Milé dámy, mám pro vás něco mimořádně důležitého,“ pravila ke všem krůta. Vzlétla na psí boudu, aby byla o kousek výše nad ostatními, a pokračovala ve své řeči.

„Přijala jsem pro vás důležitou zprávu. Mám být vaší vůdkyní s rozšířeným vědomím. Mám vám ukazovat směr vašeho vnitřního zrání a růstu. Máme být těmi, kdo vedou, a ne těmi, které jsou vláčeny svými kohouty a po nichž jsou chtěny mnohdy ponižující otrocké práce. Vzepřeme se té nadvládě krocaního a kohoutího plemene. Staňme se díky své spiritualitě vyššího druhu těmi, které určují běh světa.“

Krůta domluvila a okolo zavládlo naprosté ticho.

Slepice vůbec nerozuměly tomu, co ta krůta říká. Jaká spiritualita? Je to nějaké nové zrní, či co?

Perličky kupodivu mlčely také. Koulely jen očima a jejich hlavičky se trhaně nakláněly ze strany na stranu v překvapení, že se krůta zbláznila.

Najednou se ze psí boudy ozval smích.

„Ha, ha, ha, celý den to tady poslouchám. Nejprve se tu naparuje kohout na svém smetišti, pak se naparuje perlák svými předky, pak přijde krocan celý smutný a zkroušený, a úplně nakonec tenhle slepičí sjezd. No, milé dámy, nezlobte se, ale to už se nedá vydržet. Ty krůto jedna, prober se, nech všechny ty své představy a konej něco pořádného, co máš konat. Jinak tady budeš k ničemu, bez užitku. Ach, vy pernatci. Kde je radost ze života?“

To už zde byli i kohouti, kteří zaslechli psí štěkot.

„Co ty, ošklivý pse, co si to jen dovoluješ říkat nám tu takové věci. Má služba je vznešená. Nechci pro sebe ničeho, jen jsem se plně odevzdala do svého úkolu a pro vás pro všechny čerpám díky své spiritualitě tu nejvyšší moudrost světa. Nechceš-li ničeho slyšet, ty starý pse, tak neposlouchej.“ Tak ukončila svou dotčenou řeč krůta.

Pes otočil hlavu nad svou boudu, kde stále trůnila ona krůta. Zadíval se na ni, pak otočil hlavu směrem k ostatním a zeptal se:

„Přátelé, povězte mi, kdo doopravdy potřebuje tuto pomatenou službu naší nešťastné krůty?“

Zavládlo ticho. V hlavách všech slepiček, perliček i ostatních krůt se vynořovalo vše to, co si v poslední době od krůty zažily. Chodila vedle nich se zdviženým zobákem, stále je upozorňujíc na jejich nedostatečnost. Nikdy nikomu opravdu nepomohla, jen každého zdržovala a zatěžovala svými předlouhými monology. Všem už to bylo opravdu nepříjemné, ale nechtěli tuto krůtu urazit, a tak jen pokyvovali hlavami a šli si dál po své práci. Nikdo se však neodvážil nyní promluvit. Věděli, že krůta dokáže být i krutá, i když hovoří o té vznešenosti svého poslání, ve skutečnosti skutek utekl. Jen mnoho, přemnoho vznešených slov, a pořádná práce žádná.

Pes se usmál. Pak zaštěkal na krůtu a vyhnal ji ze střechy své boudy. Krůta zcela konsternována odběhla stranou a svalila se žalem na zem. Něco takového nečekala! Znovu a znovu přemítala nad tím, zda to přízemní štěkání psa není vlastně urážkou její osoby, a zda by tedy neměla být po právu snad i svatořečena. Nořila se do své bolesti a nepochopenosti světem.

Náhle buch. Tma. Konec. Její duše se pomalu vzdalovala od jejího těla a blížila se k ostatním zvířecím duším, aby se s nimi rozplynula v jedno velké skupenství.

To selka právě vyšla na dvůr. Zítra přijede sestra s rodinou a ona musí přichystat chutný oběd. Upeče krocana, kterého měla již vyhlédnutého. Jak však vyšla na dvorek, všechna drůbež se rozeběhla pryč, jen ta jedna krůta zde tak polehávala.

„No, ona vlastně poslední dobou polehává stále,“ řekla si pro sebe. Tak to bacím tuhle. Krocan je ještě čiperný a pěkný, bude na příště. Krůta už dlouhou dobu nesnáší žádná vajíčka, aby vyseděla mladé, a je vlastně tady ve dvoře k ničemu.

 

Tak skončila vznešená služba jedné krůty, která se domnívala být něčím více než ostatní. Krátká psova řeč však zanechala stopy i na kohoutech, a tak se snažili trochu více než dříve navzájem se respektovat. Perličky se snažily být zase veselé a také se pokoušely méně křičet, i když úplně přestat křičet nešlo, to už by ani nebyly perličky. A slepice? I přes jisté zdání tak úplně hloupé nebyly. Vážily si však svého kohouta a věděly, kde je jejich místo. Pilně zobaly a snášely krásná vajíčka a splňovaly své úkoly. Byly všem ostatním k radosti, na rozdíl od nešťastné krůty, která ve svém povyšování se nad ostatní obyvatele dvora přestala být ve svém druhu vlastně užitečnou.

R.K.

www. ao-institut.cz