Zahrada

18.07.2014 10:54

Pověz, milá duše má,

proč jsi se tak zasnila?

Co vytanulo před zrakem Tvým,

není-li to tajemstvím?

 

Znám jeden přenádherný kraj,

s nímž loučívám se nerada,

tam nalézá se zemský ráj

- divukrásná zahrada.

 

Vždy toužím navštívit ji zas a znova,

zvláštní… že cítím se tu jako doma.

 

Nedočkavě rozběhnu se cestičkou mezi záhony

a těším se, co nového spatřit budu smět,

líbezné růže v ústrety mi zavoní,

v zahradě mě přivítá jejich sličný květ.

Neváhám a přivoním hned k té či oné,

všechny do jedné jsou překrásné,

zprvu oči mám jen pro ně,

srdce plné díku za všechny dary úžasné.

Posléze jdu dál a obdivuji pestré kvítí,

jež hýří všemi barvami,

nad malebnou krajinou slunce svítí

a rozhlíží se do dáli.

Jeho hřejivým paprskům nastavuji tvář,

celou bytostí vnímám všudypřítomnou zář.

 

V korunách stromů ptáčci pějí,

radostně pozdravit mě chtějí.

Mám-li štěstí, bílého páva zahlédnouti smím,

či alespoň potěšit se jeho perem ocasním.

 

 

Pod vrbu se posadím,

na její něžnou krásu se naladím

a vnímám šepot listoví

… o čem asi vypráví?

Rozprostřené vlasy vrby nade mnou se sklání

a tvoří vzdušný pavilon,

zapomenut je tu rázem každodenní ruch a shon.

Jen bečení ovcí, hýkání osla nebo koňské ržání

pozornost mou upoutá.

Od rybníčka zaznívá sem žabí písně chór,

jindy dvorem rozléhá se kokrhání kohouta.

Srdcem svým hlasům přírody naslouchám,

v harmonii s ní, v lásce se zachvívám.

 

Opodál hladina jezírka plující oblaka zrcadlí,

střapaté hlavičky kosatců se nad ni naklání.

Tiše sedím tu ve stínu

a naslouchám šplouchání vody

prýštící ze skvostného leknínu.

Ó, jak ráda zde na chvilku spočinu!

Příjemný vánek po lících mě hladí,

duši mou konejší, čelo chladí,

starosti a smutky rázem jsou tytam,

krása všade vůkol, kamkoli se podívám.

 

Kdy člověku se poštěstí

najít tolik krásy na jednom místě v jeden den?

To není jenom zdání, ani pouhý sen,

chceš-li přesvědčit se sám,

nemeškej a také zamiř tam,

vstříc čarokrásným zahradám.

 

Martina B.