Zahrada
Pověz, milá duše má,
proč jsi se tak zasnila?
Co vytanulo před zrakem Tvým,
není-li to tajemstvím?
Znám jeden přenádherný kraj,
s nímž loučívám se nerada,
tam nalézá se zemský ráj
- divukrásná zahrada.
Vždy toužím navštívit ji zas a znova,
zvláštní… že cítím se tu jako doma.
Nedočkavě rozběhnu se cestičkou mezi záhony
a těším se, co nového spatřit budu smět,
líbezné růže v ústrety mi zavoní,
v zahradě mě přivítá jejich sličný květ.
Neváhám a přivoním hned k té či oné,
všechny do jedné jsou překrásné,
zprvu oči mám jen pro ně,
srdce plné díku za všechny dary úžasné.
Posléze jdu dál a obdivuji pestré kvítí,
jež hýří všemi barvami,
nad malebnou krajinou slunce svítí
a rozhlíží se do dáli.
Jeho hřejivým paprskům nastavuji tvář,
celou bytostí vnímám všudypřítomnou zář.
V korunách stromů ptáčci pějí,
radostně pozdravit mě chtějí.
Mám-li štěstí, bílého páva zahlédnouti smím,
či alespoň potěšit se jeho perem ocasním.
Pod vrbu se posadím,
na její něžnou krásu se naladím
a vnímám šepot listoví
… o čem asi vypráví?
Rozprostřené vlasy vrby nade mnou se sklání
a tvoří vzdušný pavilon,
zapomenut je tu rázem každodenní ruch a shon.
Jen bečení ovcí, hýkání osla nebo koňské ržání
pozornost mou upoutá.
Od rybníčka zaznívá sem žabí písně chór,
jindy dvorem rozléhá se kokrhání kohouta.
Srdcem svým hlasům přírody naslouchám,
v harmonii s ní, v lásce se zachvívám.
Opodál hladina jezírka plující oblaka zrcadlí,
střapaté hlavičky kosatců se nad ni naklání.
Tiše sedím tu ve stínu
a naslouchám šplouchání vody
prýštící ze skvostného leknínu.
Ó, jak ráda zde na chvilku spočinu!
Příjemný vánek po lících mě hladí,
duši mou konejší, čelo chladí,
starosti a smutky rázem jsou tytam,
krása všade vůkol, kamkoli se podívám.
Kdy člověku se poštěstí
najít tolik krásy na jednom místě v jeden den?
To není jenom zdání, ani pouhý sen,
chceš-li přesvědčit se sám,
nemeškej a také zamiř tam,
vstříc čarokrásným zahradám.
Martina B.