Ze života syna Božího Ježíše 3. část

20.12.2011 08:53

Od té doby uplynulo mnoho měsíců a příliv zvědavců a pomoc hledajících denně vzrůstal.

Ježíš prosil Boha, aby mu seslal pomocníky pro jeho veliké dílo a mezi prostými muži lidu nalezl první.

Radostně ho vyznávali i Pravdu, kterou přinášel a žádali si z celé duše, aby směli u něho zůstati a sloužiti mu. Chuť k práci, žhavou, neúnavnou horlivost a zvyk na život plný strádání, to bylo všechno, co s sebou přinesli- a měli býti přece služebníky Syna Božího a jeho díla!

Ježíši nebylo lehko, aby je navykl novému myšlení, aby je naučil mírniti své mravy, aby probudil jejich znalost lidí a aby jejich touhu po práci řídil pravým směrem.

Den co den chodil s nimi, sám je poučoval, aby nebyli vůči kazatelům nevědomí. V touze po službě vrhli se na všechny, kdož se k ním blížil a poukazovali na Ježíše jen ty, kteří hledali uzdravení. Nerozuměli Jeho tichému napomínání a proto se musel snažiti přivést je k tomu prožitím.

Dosud naslouchal jejich odpovědím a napomínání, aby mohl zasáhnouti, když to dělali příliš nesprávně.

Nyní se vzdálil na celý den a dal pomocníkům na srozuměnou, že chce mít naprostý klid.

Jak se radovali, že mu mohou tento klid dáti!

Pozoroval je z dálky. Všichni čtyři byli tak zásadně různí.

Jan díval se přívětivě na zástupy lidí a nalezl tak jistým pohledem ty, jichž duše byla stísněna. S těmi mluvil klidným, téměř bratrským způsobem a neustal, dokud smutný výraz jejich obličeje se nerozjasnil. Petr si na ty, kteří přicházeli, bez rozdílu vyjel. Mluvil na ně, spílal jim a rychle se pohyboval. On neměl trpělivosti s těmi, kteří ho nechápali. Způsobil, že malomyslní se stali dokonale plachými a nepozorovali, že to byl on, který to vyvolal. Jeho bratr byl jiný.

Ondřej čekal až k němu někdo přijde. Potom tiše vyslechl, co se chce zeptat, nebo co chtěl říci. Většinou již toto vymluvení pomáhalo prosícímu o kousek dále. Nestačilo-li to, tedy se Ondřej snažil říci mu z čistého srdce to, co si myslí. Jestliže shledal úkol příliš těžkým, předal tázajícího se Janovi. Ježíš se tiše smál. Během dne se množily případy, v nichž se to muselo stát, a přece způsob Ondřejův ve své tiché pokoře byl veliký.

Jak jiný byl Jakub, bratr Janův. I on čekal rozjímavě, kdo k němu přijde, pak ale hovořil a odpovídal velmi živě. Jeho bytost měla v sobě něco slunného a radostného, co mu snadno získávalo srdce jiných. Jeho zářící oči pomáhaly mnohé smutné duši více než mnoho slov.

Když nastal večer a množství lidí se rozptýlilo, přidružil se Ježíš opět ke svým pomocníkům, kteří vypadali hodně unaveně a sklesle. Šel s nimi na hospodu, aby pojedli chleba a vína, obvyklé to jejich večeře. Potom však šel s nimi ještě do přírody a žádal od nich, aby mu podali zprávu.

Petr bouřlivě zvolal:

"Pane, Pane, to není vůbec možné, abys nás nechal samotné. Ještě ničemu nerozumíme. Lidé jsou mnohem hloupější, než jsem si myslel. Oni nechtějí pochopiti a nám schází všechno, abychom se dovedli učinit jím srozumitelnými!"

Ježíš se s úsměvem rozhlédl.

"Je to skutečně tak? Cítili jste to také tak?"

"Já jsem nepozoroval, že by lidé byli hloupější mne," řekl Ondřej přemýšlivě. "Mnohé jejich otázky byly pro mně příliš těžké, abych mohl správně odpovědět. Musel jsem poprosit Jana, aby tak učinil za mne. Ale to jsem vypozoroval také, že bez Tebe, Pane, nejsme ničím."

"Já jsem neshledával otázky těžké," pravil Jan. Víme-li předem, co lidé vlastně chtějí, dá se s nimi dobře hovořit. Víc než jednou mohl jsem pomoci, ale opravdu řekl-li jsem vždy to pravé, to nevím."

"A ty, Jakube?" obrátil se Ježíš k němu.

"Já jsem nepozoroval, jsou-li lidé hloupí nebo chytří. Oni všichni mi způsobovali jen žal. Každý měl nějakou bolest. Pomoci jsem jim nemohl, ale trochu jsem je utěšil."

Ježíš úmyslně nechal minouti nějakou chvíli po jejich řeči a pak chtěl promluvit, ale Petr ho předešel.

"Mně se zdá, že Jakub to dělá nejlépe a já z nás ze všech nejhůř!"

"Udělat některému člověku radost, to jest již velmi mnoho. Ale já jsem většinou jen bouřil a spílal a zlobil se nad jejich hloupostí."

"Udělat některému člověku radost, tak že na chvíli zapomeneme na své starosti, to jest velmi mnoho." Vyzvedl Ježíš Petrova slova.

"Ale musí to býti radost, tryskající z duše, jinak není nic platna. Věřím, Jakube, že u tebe ji mohli nalézt."

Po nějaké chvíli Ježíš pokračoval dále:

"Naučili jste se z dnešního dne něčemu?"

Horlivě přikývli, ale Jan pravil:

"Myslím, Pane, že jsme věděli, že nejsme ještě ničím a že v budoucnosti se musíme držeti více v pozadí."

"Tedy to nebylo ztraceno," chválil Pán rozradostněn.

Potom jim řekl, že se sice ptali tázajících se lidí na jejich záležitosti, ale že pak bez rozdílu snažili se každou otázku zodpovědět sami.

Stále lépe a snadněji naučí se odpovídati na otázky celým skupinám lidí, jejich schopnost porozumění druhým se denně vytříbí. A takovou měrou, jakou sami přijímají dary, smějí je také dávati dále, ale ne dříve.

Nyní rozuměli svému Pánu, věděli, co jim již častokrát jinými

slovy říkal, aniž to mohli pochopit.

 

Z knihy Neznámé ze života Syna Božího Ježíše