Ze života syna Božího Ježíše 2. část

12.12.2011 09:28

Radoval se, počátek byl učiněn. Již přicházeli k němu mužové a ženy a tázali se ho o rady. Domnívali se, že kdo jednou pomohl, může a bude pomáhati i nadále. A nezklamali se. Kde nebyla v otázkách pouze lenivá zvědavost, tam se jim dostalo odpovědi.

Dům Gideonův zel prázdnotou, kterou si nikdo nechtěl přiznat.

Bylo to, jakoby všechna vřelost a všechen sluneční svit odešel s Ježíšem. V čem to jen bylo? Tázal se Gideon sama sebe.

Měl se přece pokusiti, aby hosta zadržel.

Mezitím uplynula delší doba, než se Ježíš přiblížil ke Galilejskému moři. Dosud putoval po březích tohoto čirého, nepřehledného jezera, které mu učarovalo. Snad to byla zrcadlivá vodní plocha po suchopárných pouštích, která na něho tak blahodárně působila, která tak čistě a jasně zrcadlila všechno co se nad ní sklonilo.

Aniž by se tázal co ho přitahuje, vracel se vždy Ježíš znovu k jezeru, ačkoliv ho jeho kroky zavedly do nitrozemí. Radoval se z bystrého shonu rybářů, kteří mu ve své spojitosti s přírodou připadali mnohém méně pokřivení než ostatní lidé. Rozuměli větru a počasí a byli důvěrni s vlnami a proudy.

Naproti tomu bylo velmi těžko dostati se s nimi do skutečného hovoru.

Jakmile se k ním Ježíš přiblížil s nějakou otázkou, tu dostal většinou vlídnou odpověď, ale nedalo se na ní navázat, nit se nemohla dále rozvinout. A ještě mnohem řidším zjevem bylo, aby některý z těchto mužů přišel k Ježíšovi s otázkou.

A přece se tak jednou stalo. Jakýsi mladý muž, rybář, připojil se k Ježíši, když ráno kráčel k jezeru. Bylo snadno pozorovat, že muže nutilo k tomuto kroku obtížené srdce, ale zdálo se téměř nemožno, že se rozhovoří. Ježíš nevyšel mu ani slovem vstříc. Co chtěl říci, musel říci sám, úplně neovlivněn.

Několik minut kráčeli mlčky vedle sebe, když konečně si muž dodal odvahy a promluvil:

"Jsi to ty, který lidem pomáháš?"

Ježíš se zaradoval z otázky - chtěl být pomocníkem, avšak jen těch, kteří ho poznají. Proto vlídně odpověděl stručným - ano.

"Slyšel jsem, že nepožaduješ za radu peněz," vyptával se muž dále.

"Činíš tak asi z opravdového chtění pomáhat a nikoliv pro vlastní užitek."

Ježíš mlčel, avšak druhý pokračoval dále:

"Potřebuji pomoci. Můj dědeček a můj otec byli rybáři tak jako já. Oba zahynuli v bouři. Naše jezero není vždy takto vlídné, dovede také divoce bouřit. Narodil jsem se ráno v den, kdy se můj otec utopil. V úzkosti svého srdce učinila moje matka slib, který ji předříkávala jedna stará žena, že nikdy víc, pokud bude živa, nebude se modliti k Bohu, jestliže neviditelné moci ochrání za to na jezeře jejího syna. A tímto synem jsem já, rabi.

Dokud se mohu pamatovat, nechodila moje matka nikdy do chrámu a nikdy také se mnou o Bohu nemluvila. Co o něm vím, slyšel jsem od ostatních chlapců. Když před léty za nevýslovných bolestí umírala, tu se mi v úzkosti svěřila s tím, co na sebe vzala, aby zachránila můj život. Od těch dob nemá pro mne život cenu.

Ke kněžím nemohu jít. Proklínají mne i moji matku, poněvadž jsme nedrželi s chrámem. Rabi, snažně tě prosím, pomoz mi v úzkosti mého srdce!"

Mladý muž to myslel vážně se svoji prosbou. Bohaté slzy stékaly mu po tváři, když vzpomínal, a vzpínal ruce k Ježíšovi.

Tento byl hluboce rozechvěn, že něco takového je mezi lidmi. Že matka, pro dočasné blaho svého dítěte, mohla promrhat jeho věčnou spásu. Obcházela ho hrůza! Pak ale pozvedl svůj jasný zrak na prosícího a vlídně mu řekl:

"Ubohý, jak jsi trpěl!"

Muž očekával všechno jiné: spílání, hněv, opovržení. Tato božská dobrota zasáhla ho až do hlubin jeho srdce.

A Ježíš již pokračoval:

"Co tvoje matka učinila, učinila z nevědomosti. Nebudeme ji soudit. Ona již poznala svoji vinu. A musí tvrdě bojovat, aby ji odpykala. Ale ty započni s novým životem. Nech se poučit o Bohu a žij v Jeho věčných zákonech. Ještě není pozdě k obratu."

"Pane, chceš mi povědět o Bohu?" tázal se muž pokorně.

"Rád tak učiním," řekl Ježíš rozradostěn.

"Zůstaň dnes se mnou a ukáží ti Boha jakým jest."

Tento a následující den chodil Ježíš s Bartolomějem, rybářem, kterého poučoval. Muž to však myslel vážně se započetím nového života. O několik měsíců později, přišel opět k Ježíši a prosil ho, aby směl u něho zůstat. Mistr přijal ho navždy mezi své učedníky.

Nyní se rozloučili, ačkoliv to Bartoloměji bylo hodně těžké. Šel zpátky ke své rybářské lodici a Ježíš putoval dále po březích jezera k Magdale.

 

Všude, kamkoliv přišel, nacházel znamení Boží všemohoucnosti a Boží dobroty. Každá květina, která voníc rozvíjela své květy, každý pestrý motýl, který ji obletoval, každé malé zvířátko, které zkřížilo jeho cestu, vyprávělo o vůli Stvořitelově, který dovolil světu zachvívati se v kráse.

Jedině lidé netušili ničeho o lásce a milosti svého Pána. Nerozuměli darům, které dostali z jeho ruky. Malý člověk - dítě - muselo by být přece korunou stvoření, a jak vypadaly většinou děti!

Právě při své cestě zastihl skupinu chlapců a dívek. Vmísil se mezi ně a díval se na ně. Jak staré byly jejich obličeje, jak pronikavé oči, jak nehezké pohyby! Veliké slitování naplnilo srdce Ježíšovo. - Jak mnoho falešného visí již na nich od nejčasnějšího pozemského života!

Současně s tímto poznáním vynořila se mu i jeho úloha. - Toto lidstvo musí shníti a zahynouti mnohem dříve, než Syn Člověka bude moci přijíti k soudu. Proto, jedině proto byl poslán aby zadržel předčasný zánik lidstva. Nutilo ho to k těmto malým. Radostně na ně zavolal:

"Slyšte děti, chcete slyšet povídku?"

Dětské oči podívaly se udiveně na něho. Snad dosud nikdo s nimi tak dobrotivě nehovořil. Posadil se na kámen u cesty a přitáhl si jednoho chlapce k sobě. Některé děti následovaly jeho příkladu, zatím co asi polovička dětí zůstala stát uprostřed silnice v hloučku.

Nestaraje se zdánlivě o zdráhající, pokračoval Ježíš ve svém vyprávění, jak to již činil doma u svých sourozenců. Jeho slova nepozbyla dosud svého starého kouzla na dětská nitra.

Děti mu naslouchaly se zářícíma očima.

Jejich nehezké tahy změkly a staly se půvabnými. Všechna přemoudřelost z nich zmizela. Jedno po druhém přicházelo ze silnice k němu a lehalo si k nohám Ježíšovým.

Jen jediný chlapec, který delší čas stál úplně stranou sám, nemohl se odhodlati učiniti těch několik kroků. Zřejmě bojoval se sebou samým, ale zdálo se, že si toho nikdo nevšímá. Náhle se chlapec sehnul, sebral kámen, který byl příliš těžký pro jeho dětskou ruku a mrštil jim nemotorně proti Ježíšovi. Kámen se minul cíle. Chlapec, který jej hodil, však rychle odběhl. Ostatní děti se velmi zalekly. Některé začaly plakat a jedna dívka volala hlasitě:

"Je to špatný hoch!"

Ježíš podíval se na dívku a řekl:

"Já myslím, že je to ubohé dítě, které neví, co je dobré a co špatné. Musíte být k němu vlídné, aby se tomu naučil."

Pak vyprávěl Ježíš dále, jakoby se nic nebylo stalo. Viděl však, že malý útočník se nenápadně vmísil mezi děti. Ani na okamžik nepřišlo Ježíši na mysl, že by mohl ještě jednou uhodit. Když byla povídka ukončena, řekl Ježíš dětem:

"Jak by bylo bývalo ošklivé, kdyby byl kámen někoho zasáhl a jak by tím byl chlapec zarmoucen." Nabádal děti, aby rozvažovaly nad svým jednáním a nedělaly okamžitě to, co je právě napadne. Zatím co takto mluvil, uslyšel tiché vzlyky. Tu položila se ze zadu dětská ručička na Jeho rameno, slzami zmáčený obličejíček přitiskl se k Jeho obličeji a dětský hlas zajíkavě pravil:

"Odpusť mi, ty dobrý!"

Pln radostí obrátil se Ježíš a přitáhl litujícího chlapce k sobě:

"Tak jest to dobře!" povzbudil malého.

"Jestliže uděláme něco špatného, musíme se pokusiti ihned to napraviti. Nemysleme již na to."

"Byl jsem však horší, než si myslíš." vzlykalo dítě.

"Hodil jsem po tobě, poněvadž, poněvadž ty jsi tak dobrý a krásný."

Ježíš se ulekl. Tak hluboko mohlo vniknouti temno do dětského srdce? Ale ihned na to ho napadla utěšující myšlenka, že dítě samo shledalo, jak špatně jednalo, a že to samo přiznalo. Tomuto chlapci muselo být ještě pomoženo. Ježíš se odhodlal, že se nechá doprovodit k jeho rodičům. Když se ptal malého po domově, chtěl ho celý zástup dětí doprovoditi. Obklopen jásajícími a důvěřivými dětmi, kráčel k osadě. Ubohá, nečistá chata byla otcovským domovem, na kterú Zadog ukázal.

"Pane, nechoď dovnitř." řeklo jedno starší děvče, "pošpiníš si svůj čistý oděv."

Ježíš chtěl odpověděti, ale v tom žena překročila práh a tázala se mrzutě po jeho přání.

Děti, až na Zadoga, ustoupily dozadu. Když uviděly, že Ježíš chce se dát do rozhovoru se ženou, vzdálily se. On však přívětivě požádal o trochu vody.

Žena dívala se na něj nedůvěřivě.

"V této osadě je mnohém více lepších domů, proč se nezeptáš tam? My jsme chudí!" - Byla nevrlá.

"Ne tak chudí, sestro, abys mi nemohla dát pohár vody. Potkal jsem Zadoga a šel jsem s ním."

"Ať ti tedy vody přinese," rozhodla žena, jejíž nedůvěra vzrůstala.

Co chtěl tento urozený muž? Nemohla od něj odtrhnouti očí. Chlapec se rychle vrátil.

"Pane, voda jest čistá a dobrá - umyl jsem pohár."

Ježíš poznal péči a smál se malému. Pak žíznivě pohár vyprázdnil, dal ho zpět a obrátil se k ženě, která dosud stála na stejném místě.

"Zdali pak dostanu u tebe kousek chleba a snad i lože na noc?" tázal se mírně. "Mám peníze a mohu se ti odměnit."

Oči Zadogovy zasvítily. - Pán, ten dobrý, chtěl u nich zůstat! Jemu nebyla chata, pro níž se mu ostatní děti vždycky vysmívaly, příliš špatnou!

Žena ale odpověděla skoro nenávistným tónem:

"Můžeš-li zaplatit najdi si někde jinde přístřeší. My máme nejhorší dům v celé obci a to není nic pro tebe."

"Máti!" zvolalo dítě žalostným hlasem.

Ona se obrátila.

"Co chceš?" ptala se prudce. "Vidíš přece, nechci mít pána u sebe!"

"Matko, teď děláš právě to, co jsem udělal i já," plakal Zadog. "Protože on byl tak jasný a světlý, že jsem si připadal vedle něho tak chudý a temný, zvedl jsem těžký kámen a hodil jsem ho po něm."

"To jsi udělal?" naříkala matka, ale chlapec se nedal přerušit.

"Matko, stydíš se před ním, poněvadž je tak vznešený a proto ho vykazuješ z našeho domu. Tys právě taková, jako já."

V obličeji ženy nastala změna. Její zatrpklé tahy se vyhladily a v jejich očích zračil se údiv převeliký. Pojednou dala se i ona do pláče.

Ježíš opakoval svoji prosbu ještě jednou se stejnou vlídností. Zadog uchopil jeho ruku a táhl ho přes práh, ale žena s přerývaným pláčem pravila:

"Pane, tak dobrý, jako jsi ty, nebyl ještě ke mně žádný člověk. Kdyby byli všichni lidé takoví, snad bych byla i já lepší. Vezmeš-li zavděk naší chudobu, budiž požehnána hodina v níž jsi vkročil do naší chaty."

Těžký ztrávený vzduch zavanul vstříc Ježíši, když překročil práh. Nízká prostora, byla podobna spíše stáji než lidskému obydlí. Bylo zde tak temno, že host nemohl zprvu ničeho rozeznat. Ale žena vyrazila vzadu průduch, takže vzduch a světlo mohlo opět proudit dovnitř. A pak začala ihned sbírat věci a krámy pohozené na podlaze. A tu z jednoho kouta zazněl mdlý hlas:

"Co to děláš Taphato? Tak často jsem tě prosil již, abys trochu uklízela, ale nechtěla jsi nikdy poslechnout. Jak jsi na to přišla teď?"

Žena neodpověděla, nýbrž pracovala horlivě dále. Ježíš však přistoupil k loži v rohu a nalezl tam vyhublého, ne však starého muže, který byl velmi nemocen. Vlídně uchopil jeho ruku a řekl:

"Musím ti poděkovat, že smím používat pohostinství tvého domu."

"Je tomu již dávno, co jsme neměli u sebe hosta," řekl muž mdle. "Obávám se, že se ti u nás nebude líbit."

Potom vyprávěl Ježíšovi, že se mu při práci přihodilo neštěstí a že je již mnoho let upoután na lůžko. A tím ztratila žena radost z domova. Pracuje pro sousedy na poli, aby vysloužila pro všechny na denní chléb. Potom je pro domácnost příliš unavena a Zadog vyrůstá a úplně zdivočel."

"Kde je chlapec?" tázal se úzkostlivě. "Nepřišel s tebou?"

Ježíš se rozhlédl kolem sebe a tu viděl, že prostora vypadá již úplně jinak. V krátké době horlivost ženy způsobila tento zázrak.

Nyní přišel také chlapec a spěchal na zavolání otcovo k loži. Z jeho vlasů kapala voda. Byl u studny, aby se umyl. Udiveně se díval otec na hosta, který toto všechno způsobil.

Ježíš však mluvil s ním bezstarostně dále a tázal se ho na Boha. Tu se ukázalo, že muž je sečtělý a dobře obeznámen. V dlouhé nemoci pro samý nářek neměl času, aby na něho myslel. Nyní to trochu zahanbeně přiznal.

"Podívej se, příteli," pravil Ježíš, "peskuješ ženu, že pro samé starosti o vaše udržení nechává prach a špínu padati na váš domov. Co jiného udělal jsi ty? Zaprášeno leží v tobě vědění o Bohu, poněvadž pro samé bolesti nezbývalo ti času pro Pána světů.

Ona, v bláhovém nerozumu uzavřela přístup světlu a vzduchu, poněvadž nic lepšího nevěděla, ty jsi stejnou měrou a stejným způsobem vzdaloval Boží světlo a tím také vnitřní pomoc od svého lože. Klidně a jako v úkrytu mohl jsi zde ležet a učiti se co ti chce Bůh říci tvojí nemocí, kdybys byl své myšlenky řídil k Němu. Jakou útěchou mohly ti být žalmy."

Žena prosila, aby si vzal s ní a se Zadogem občerstvení a host přistoupil ke stolu, vzal chléb a modlil se nad ním. Potom pojedli a i při sporém jídle byli veselí.

Ježíš sám připravil misku s chlebem a mlékem a donesl ji nemocnému, kterého nalezl v slzách. Později řekl mu Ježíš jeden žalm a potom se odebrali na svá lože.

Pro Ježíše bylo připraveno v druhém rohu místnosti čisté lože, žena se svým chlapcem zdánlivě odešla do stáje. Sotvaže se host následujícího jitra probudil, již ho churavý muž volal k sobě.

"Pane, přemýšlel jsem celou noc o tvých slovech. Vím, že jsi řekl pravdu a chci ode dneška změniti svůj život. Snad mi Bůh odpustí a dá mi nalézti požehnání o němž jsi mluvil."

"Bůh ti zajisté odpustí, jestliže to s polepšením myslíš skutěčně vážně." odpověděl Ježíš přívětivě.

Ještě jednou jedl Ježíš s nimi a pak se rozloučil.

Žena mu děkovala a slíbila, že se ujme domova a tu jí Ježíš řekl:

"Po několika týdnech se vrátím a uvidím, zda jsi držela slib!"

Bylo to řečeno tak dobrotivě, že muž i žena plni radosti slíbili, že budou v každý čas připraveni na Jeho návštěvu.

Zadog ještě dlouho poskakoval vedle Ježíše a slíbil také, že se polepší.

Uplynulo několik měsíců, když Ježíš opět zaklepal na dveře chaty. Slabý hlas zval ho dovnitř. Nemocný byl sám, ale místnost byla v tak dobrém stavu, jak to při veliké chudobě bylo jen možno. Na obličeji trpícího odrážel se mír, který vyprávěl o tom, že v tomto domě jest vzpomínáno na Boha.

A tu srdce pomocníka naplnilo se radostí. Tiše položil ruku na nemocného a modlil se. Pak se beze slova posadil na lože. K večeru přišla Taphata a Zadog z pole a zdravili bouřlivě hosta. Tím se muž probudil, vzpřímil se na svém loži a rozhlížel se bystrýma očima kolem sebe.

"Pane, věřím, že mne tvoje modlitba uzdravila!" řekl udiven a pln vděčnosti. "Cítím se zdráv!"

Potom vstal a pojedl se svými.

"Budeš opět pracovat a budeš moci vydělávat!" slíbil Ježíš. "Boží dobrota to pomohla, nikdy na to nezapomeň!"

A na druhý den se mluvilo všude o zázraku. Ježíš putoval dále.

 

 

Pokračování příště

Z knihy Neznámé ze života syna Božího Ježíše