Život ve stínu

31.10.2016 11:07

 

Milé čtenářky, přijměte následující hezký příběh, k příležitosti uctění památky zesnulých.

 

 

     Mladý chlapec Roman, žil se svým otcem a matkou na okraji malého města v rodinném domě. Na první pohled to byla normální rodina, avšak Roman neprožíval zrovna hezké dětství.

     Jeho maminka byla milá a laskavá. Roman ji měl velice rád. Byl to však jediný člověk, který se k němu choval hezky.

     Otec byl dominantní hrubián. Často ho bil i pro maličkosti.

      Maminka se ho snažila bránit a manželovi domlouvat, ale svojí vlídností nic nezmohla. Jednou otec dokonce udeřil i ji.

     Matka se snažila od něho několikrát odejít, ale vždy se zalekla jeho vyhrožování.

     Tento způsob života trval několik let, než se matce a Romanovi podařilo konečně uniknout ze spárů jeho otce. Bylo mu již 15 let.

     Ani ve škole to neměl lehké. Moc dobře se neučil a navíc se mu děti posmívaly, protože měl zrzavé vlasy a po tváři pihy.

Také nenosil značkové oblečení, proto byl mezi spolužáky považován za sociální případ.

     Díky tomu se neustále s někým pral a nosil domů poznámky.

     Jeho postavení se změnilo až na střední škole.

     Začal chodit do posilovny, aby mu narostly svaly, obarvil si vlasy na černo, na ruce si nechal vytetovat kerky draků a do ucha si nechal nastřelit náušnici. Oblékal se do černé barvy a poslouchal tvrdou rockovou muziku.

     Vytvořil si vzhled drsňáka a začal se tak i chovat, jako jeho otec.

     Kolem něho se začali shromažďovat podobní týpci.

     Všichni ostatní k těmto drsňákům nejprve vzhlíželi, ale potom se jich začali bát.

     Provozovali totiž šikanu, která byla často dost agresivní.

     Za to byli vyloučeni ze střední školy. Mnozí z nich beztak propadali v některých předmětech.

     Romanova matka z jeho chování byla dost nešťastná. Snažila se mu neustále domlouvat. Ale Roman na její domlouvání nikterak nedbal. Lezlo mu to spíše na nervy a začal být na ni hrubý jako tenkrát jeho otec.

     Po vyloučení ze školy, a jakmile dovršil 18 roku, od matky odešel a přestal se s ní stýkat.

     V dětství od otce odkoukal, že hrubost má větší sílu než mírnost. Viděl, že se tím dosahuje větší moci a uznání, když člověk vypadá drsně a také se tak chová.

     Nedošlo mu, že zde funguje zákon dle přísloví: „Co zaseješ, to také sklidíš.“

     Pokračoval dál v životě plném násilí a krádeží. Střídal přítelkyně. Nikdy však žádnou nemiloval a ani ony doopravdy nemilovaly jeho. Byly to samé sobecké, zmalované fifleny, které měly rády především jeho peníze a drahá auta.

     Další výstižné přísloví však praví: „Boží mlýny, melou pomalu, ale jistě.“ A tak došlo i na Romana.

     Jednou v noci, před budovou nočního baru, u silnice Roman a jeho kumpáni tloukli a kopali do mladíka z účelem okradení.

     V tom se přiřítilo ze zatáčky auto a Romana srazilo, jelikož zrovna stál ve vozovce v černých kalhotách a černé kožené bundě, takže ho řidič ve tmě vůbec neviděl. Zahlédl ho až na poslední chvíli, ale to bylo již pozdě. Automobil nestačil zabrzdit.

     Romanovo tělo bezvládně leželo u silnice v kaluži krve.

     Romanovi kumpáni v tu chvíli vzali nohy na ramena a utekli.

     Mladík, kterého se snažili okrást, však bolestně vstal a dopotácel se k Romanovi, aby zjistil, co se stalo.

     Když uviděl ležícího Romana, spěchal rychle pro mobil, který mu při surovém bití vypadl do trávy a zavolal záchranku.

     Záhy se vzpamatoval ze šoku i řidič a snažil se poskytnout Romanovi první pomoc.

     Roman však nejevil žádné známky života.

     Jeho tělo bylo bezvládné, ale on žil stále. Na všechno se díval, jakoby s vrchu. Viděl utíkající kamarády, i jak se ho mladík s řidičem snaží oživit.

     Pak viděl přijíždějící záchranku a policii.

     Záchranáři běhali kolem jeho těla s různými přístroji a najednou, jakoby ho něco vtáhlo zpět do těla. V tu chvíli ucítil velkou bolest hlavy.

     Viděl, jak ho nakládají do záchranářského vozu. Viděl matně tváře lékařů a všude ostrá světla, která mu způsobovala ještě větší bolest.

     Ta světla se stále více zvětšovala a rozšiřovala. Hlasy lékařů náhle jako kdyby slyšel ze stále větší dálky a přestával cítit bolest.

     Před ním se objevil světlý tunel, který ho vábil a zároveň mocnou silou vtahoval dál a dál.

     Bylo mu tak nádherně. Nic ho nebolelo, ani netížilo.

     Avšak najednou se tunel začal zužovat a přestával zářit. Kolem bylo čím dál větší šero, až nastala úplná tma.

     Roman se ocitl v ponuré, temné krajině. Z dálky i z větší blízkosti byly slyšet nářky a řev.

     Roman šel podivnou krajinou. Nohy však, jako kdyby ho nechtěly poslouchat. Byly ztěžklé. Spíše se tedy vláčel. Občas uklouzl po něčem slizkém nebo spadl do bláta.

     Pochopil, že asi zemřel. Ale nechápal, kde se to ocitl. Proč je v tak ohavné, temné krajině.

     Několikrát na Zemi zaslechl o klinické smrti a o domněnkách o životě po smrti. Všichni však zážitky z klinické smrti popisovali pozitivně, jako úžasný, nádherný zážitek.

     Ano podobný zážitek měl, když letěl tím tunelem plným světla. Avšak nerozuměl tomu, proč je najednou zde.

     Pokračoval tedy v namáhavé cestě v domnění, že snad nalezne vlídnější svět.

     Ušel již dlouhou cestu, ale okolí bylo stále stejné, přidal se jen nepříjemný zápach.

     Náhle ho někdo udeřil do hlavy a povalil na zem. Hlava ho začala strašlivě bolet, až se svíjel bolestí.

     Uviděl nad sebou velkého muže, který držel v ruce klacek a začal se výsměšně a hlasitě smát.

     „Ty si tu novej, co?“ Zeptal se chlap a kopl ho do zad.

     „Kde to jsem?“ Zeptal se svíjející se Roman.

     Chlap se však začal opět jen hrozitánsky smát a odešel.

     Roman si myslel, že je po všem a chlap mu dá již pokoj.

S námahou a bolestí se posadil a opřel se o něco, co připomínalo pařez.

     Za chvíli se však chlap vrátil a přivedl dalších asi 5 znetvořených chlapů, kteří do Romana začali kopat, tlouct pěstí, tahat ho za vlasy a válet v blátě.

     Roman už nemohl a prosil, ať již přestanou. Ale čím víc Roman prosil a úpěl bolestí, tím větší to těm netvorům dělalo radost.

     Až když byl Roman natolik zmordovaný a nedokázal ze sebe vypravit ani hlásek, ani se pohnout, zrůdy odešly a nechaly ho tam ležet.

     Roman zcela vyčerpán ležel bez hnutí dlouhou dobu. Byl obrovsky unavený, celé tělo ho bolelo a pálilo, ale nedokázal usnout.

     Chtěl od tamtud pryč, ale nevěděl jak. Nebyl schopen se zvednout, natož chodit.

     Pak pocítil velkou žízeň. S velkou námahou se tedy doplazil ke kaluži, ze které hltavě pil, ale žízeň přesto neuhasil.

     V kaluži pak uviděl obrys svojí tváře. Zdálo se mu, že vypadá podobně ohyzdně jako ti chlapi.

     Sáhl si na hlavu, která ho stále bolela, a zjistil, že tam má velkou ránu, ze které mu neustále teče krev.

     Snažil se ji různě zastavit, ale nic nepomáhalo.

     Dlouho se potácel tím strašlivým, temným světem. A ty zrůdy mu pokoj nedaly, i když se před nimi snažil někam ukrýt. Naopak jich na své pouti potkal ještě více. Vždy ho zbily do zemdlení.

     Snažil se bránit, ale byl slabý, vysílený, sám.

     Jedna skupina chlapů a žen mu nabídla, ať se k nim přidá a bojuje s nimi proti těm ostatním. Avšak on najednou neviděl důvod, proč by to měl dělat. Proč by se měl bezdůvodně prát.

     Jediné po čem toužil, bylo dostat se od tamtud pryč.

     Jednou, když ležel v blátě po další bitce a díval se nad sebe do tmy, jako by zahlédl mlžné světélko.

     S vypětím sil zvedl své paže, jako by po něm chtěl sáhnout, ale světélko bylo hodně vysoko.

     Ucítil poprvé po dlouhé úmorné době ve svém nitru malou naději.

     Vyvolalo to v něm touhu jít k tomu světlu.

     Sepnul vztyčené ruce a prosil o pomoc, až mu slzy kanuly po tváři.

     V tu chvíli si uvědomil, že nikdy před tím ho nenapadlo prosit o pomoc. Až nyní.

     Náhle se světlo začalo zvětšovat a přibližovat. Čím více prosil, tím více zářilo.

     Pak spatřil siluetu dvou světlem ozářených mužů, kteří mu podali každý jednu ruku a Roman se jich chopil.

     Odvedli ho do oblasti, kde bylo šero a krajina podstatně vlídnější. I když to nebyl žádný přenádherný svět, Roman byl velice vděčný i za tuto změnu. Radoval se, že vidí trávu, ač byla zežloutlá a mohutný strom.

     Když se dostatečně nabažil okolní krajiny, zeptal se mužů, proč byl v té hrozné temné zemi.

     Jeden z mužů mu položil zářivou ruku na čelo a Roman začal prožívat zrychleně svůj minulý pozemský život od dětství do své smrti na silnici. Cítil nejen své emoce, ale i to, co prožívali ti druzí. Hlavně ti, kterým ubližoval.

     Roman se rozplakal, až se zajíkal.

     Světlý muž pak sundal ruku z Romanova čela, pohlédl na něj a pravil: „Již víš, proč?“

     Roman přikývl a pak se otázal: „A co mám teď dělat? Jak můžu napravit to špatné, co jsem způsobil?“

     A druhý muž mu odpověděl: „Již jednou ses takto ptal.“

Chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „Měl si několik pozemských životů. Většinou byli plné násilí. Byl si několikrát vojákem, také katem či otrokářem. Ponižoval si méně schopné či nevzhledné.

     Tyto životy ti připomínat již nebudu, ač bych mohl.

     Tak jako nyní toužil si po nápravě a tak ti byla dána možnost další pozemské inkarnace.

     Tvůj otec tě bil a ponižoval. Toto tvé prožití ti mělo ukázat, jak hrozné a bolestné je násilí.

     Tví spolužáci se ti vysmívali kvůli vzhledu a učitelé tě ponižovali kvůli neschopnosti. To, aby si pochopil, jak je to nepříjemné a nesprávné.

     Avšak tvá matka ti dávala velkou lásku, péči a nikdy tě nepřestala mít ráda, i když si konal zlé činy a jí to trápilo.

     To ti mělo ukázat, jak příjemná je náruč plná lásky a jak láska dokáže pomáhat.

     Ty ses však nepoučil a pokračoval si ve starých šlépějích a stal se z tebe služebník temnoty.

     Snad si však konečně pochopil svým nynějším prožitím, kam takové chování a činy spějí.“

     Roman se za to vše hluboce styděl.

     Klekl na kolena a prosil za odpuštění.

     Světlý muž položil Romanovi ruku na temeno hlavy a pravil: „Je dobře, že si to uvědomuješ, ale ještě budeš muset mnoho vykonat a mnoho prožít, aby si to prokázal. Aby ses oprostil od násilnických sklonů a dalších nepěkných vlastností.

      Nyní však vstaň. Dovedeme tě za osobou, která na tebe stále myslí a modlí se za tebe a za tvou nápravu.

     Je doba, kdy se otevírají jednou za pozemský rok brány z posmrtného světa k Zemi a zemřelí mohou navštěvovat své příbuzné pozůstalé na Zemi. Oni nás nevidí, ale myslí na nás a mnozí nás vnímají.“

     Roman pochopil, že to jsou „dušičky,“ kdy lidé chodí zdobit hroby a zapalují svíčky za zemřelé.

     Ti dva muži ho dovedli k jeho pozemskému hrobu. Hrob byl vyzdobený a u hrobu stála skloněná jeho matka a zapalovala svíčku. Vypadala mnohem starší, než jakou ji znal.

     Pak sepjala ruce a modlila se.

     Roman věděl, že ho nevidí, přesto ji láskyplně objal a zašeptal: „Odpusť, maminko. Odpusť, že jsem byl na tebe tak ošklivý.“

     Najednou uviděl na maminčině tváři úsměv, a jak jí stéká po tváři slza.

     Pak slyšel, jak tiše povídá: „Tak mám najednou pocit, Románku, že ta má modlitba byla konečně vyslyšena. Snad se máš dobře a brzy tě uvidím.“

     Udělala na náhrobní desku křížek a pomalou chůzí odešla.

     Opodál na ní však čekal jakýsi postarší muž, který jí nabídl své rámě a maminka se ho chytila za předloktí.

     Nebyl to jeho otec. Roman usoudil, že je to zřejmě její nový manžel. Rozprávěli s spolu a mile se na sebe usmívali.

     Roman pocítil, že je maminka s tímto mužem šťastná a stíny strachu i zármutku jsou pryč.

 

 

     D.M.