Život věčný

14.11.2016 11:49

 

Mnozí z Vás máte krásnou zahradu. Po celé jaro i léto jste pilně pečovali o krásu květů. Stačila jedna mrazivá noc a krása byla ta tam.

I na našem těle pozorujeme změny. Když nám bylo dvacet let, byli jsme plní síly, ve třiceti jsme již dokázali tuto sílu použít, abychom realizovali své ideály a kolem čtyřiceti jsme začínali zjišťovat, že plné zdraví a síla nejsou zcela běžné, a že o tělo musíme již více pečovat. Člověk stárne po čase odchází z této Země.

Vše kolem nás, nač se podíváme, je pomíjivé. Nic na Zemi netrvá věčně. Naopak, platí zde stálý koloběh, který je nutný pro občerstvení a obnovení starého.

 

Lidé, kteří v životě ztratili někoho ze svých nejbližších velmi těžce nesou tuto ztrátu. Nemohou se vnitřně smířit s onou krutostí pomíjejícnosti a uvědomění toho, že vše jednou končí. Nemusím zde nijak blíže líčit, jak nesmírně bolestný pocit to je. Avšak jsou mnohá svědectví a nesčetné knihy o tom, že člověk, u něhož nastane pozemská smrt žije dál. To jen jeho pozemské tělo umírá, avšak jeho věčná zářící podstata, jeho duch obdržel od svého Stvořitele tu milost, že smí žít věčně. Smí stále trvat, podřídí-li se radostně dobrovolně moudrým zákonitostem, které jsou vetkány do celého Stvoření.

 

Jak nádherný je to pocit: věčné trvání, nikdy nekončící bytí, věčný život!

Pokud přijmeme tuto skutečnost cele do svého nitra, jak jinak se nám poskládají hodnoty, o které v životě usilujeme!

Již se nesnažíme pouze shromažďovat majetek, usilovat pouze o své pozemské cíle nehledě na následky nebo si užívat života teď a tady s heslem na rtech „vždyť žijeme jen jednou“.

 

Naše cíle se stanou dalekosáhlými. Již si můžeme uvědomovat, že přítomností tvoříme svou budoucnost. A i když nastávají situace, kdy máme na výběr a nikdo nás nevidí, rozhodneme se tak, jak nám radí naše svědomí. Neboť máme mnohem větší pocit zodpovědnosti. Až odjedeme z tohoto světa, kde se dá ledacos skrýt, kam naše kroky povedou dále? Co když všechno vypluje napovrch? Jak bychom mohli žít stále s pocitem viny? Nikdy se nic nesmaže. Vše, co jsme zasili, musíme jednou sklidit. Jedinou možností je vyvážit vše staré a nepěkné dobrem. Jedině potom se osvobodíme.

 

Až odjedeme z tohoto světa, na co nám budou tituly, pěstěný obličej či svaly, plné skříně značkového oblečení, nejnovější model auta, moderně vybavený byt či naspořené peníze?

Tam na druhé straně platí zcela jiné hodnoty. Tam není ceněn člověk, který byl zde na zemi známý pro svou slávu, ale člověk, který daroval mnoho lásky. Nikdo si tam nevšimne úspěšného podnikatele, který uměl vydělat mnoho peněz, avšak vítají tam člověka skromného, obětavého, dobrosrdečného a upřímného.

Tam na druhou stranu si neodnášíme nic z této Země, ani učenost rozumu, odnášíme si poklady ducha, cenná hluboká prožití a to, co jsme učinili pro druhé. Takovým pokladem ducha je i radost, kterou jsme darovali.

 

Již nemusíme mít strach ze smrti. Vždyť je to jen proměna podobná zrození. Když se narodí malý človíček, lidé se radují. Když odejde, pláčí. A co když se narodil do mnohem krásnějšího a radostnějšího světa?  Záleží jen na tom, jak žil a jaký skutečně byl, ne jen jaký se jevil vnějšímu světu. Strach bychom měli mít pouze tehdy, když nejednáme v souladu se svým svědomím a s pravěčnými zákony, které jsou do Stvoření vetkány od prapočátku. 

 

 

Jediným klíčem ke zlaté nebeské bráně je zářivost našeho ducha.

Záři ducha rozdmýchává láska, čistota a věrnost Pravdě.

 

Jak jiné budou pak naše cíle. Nebudou to již ony pomíjivé laťky které se mění s dobou a s módou, avšak budou to cíle a hodnoty věčné, trvalé a ty, jež souzní s pravěčnou Pravdou. 

Náš život znenáhla získá jiný, hlubší smysl. Nebudeme jen přežívat nebo si užívat, ale začneme skutečně prožívat a naplno žít.

 

Potom budeme moci mezi lidmi rozeznávat ty, kteří usilují o hodnoty věčné, tedy duchovní a na druhé straně lidi, kteří staví na hodnotách pozemských, tedy pomíjivých.

Pomíjivost a věčnost jsou zcela opačné póly. Záleží na každém člověku, ke kterému pólu se zcela svobodně rozhodne.

 

Říkáte si, že vás tlačí okolnosti, zvyky lidí, jejich očekávání a zaběhlé koleje? Duch každého člověka může být svobodný. Nikdo nám nemůže nakázat či omezovat nás v tom, jaké hodnoty vnitřně uznáváme a pro co se zapálíme.

 

Kouzlem a zcela zákonitým dějem pak je, že podle toho, o co skutečně vnitřně usilujeme a pro co plane naše nitro, to se k nám přiblíží, to si přivoláme. Taktéž platí, že potkáme i podobně smýšlející lidi. Proto nemusíme nikdy zoufat.

Rozhořme plamen našeho ducha. Plamen ušlechtilosti, pravdy, lásky, spravedlnosti a míru. Uvidíme, jak se kolem nás začnou věci a zaběhlé okolnosti dávat do pohybu. Vše kolem nás ožije a bude se pozvolna měnit, pokud neustaneme ve svém úsilí a nezastraší nás první odpor či překážky okolí, které bylo zvyklé, že jsme moc nezvedali hlavu a šli jsme poslušně s davem.

 

 

Neznamená to však, že od nynějška budeme pouze hodní a dobromyslní, budeme všem všechno odpouštět a silou vůle se budeme ovládat, abychom nejednali špatně. Naše proměna se nemá zračit pouze ve viditelném, tedy ve slovech a skutcích.

 

Naopak, my musíme rozplamenit svého ducha, být v nitru živí tak jak tomu bylo u prvních křesťanů, kteří přijali Ježíšovo poselství živě a nezkaleně svým duchem. Máme se dychtivě a plni touhy propojovat s proudy Světla z výšin.

 

Můžeme si uvědomit úžasnou věc: mocnou zářivou silou vznešeného Stvořitele všechno vzniklo a bez ní by ani nemohlo trvat. Jen tato Boží síla je tvořící a udržující, životodárná a tedy nepostradatelná.

I když jí nemůžeme okem spatřovat, přesto by bez ní nemohlo nic vzniknout a nic trvat, dokonce ani nabubřelé lidstvo, které ve své pýše na svého Tvůrce zapomíná a dokonce se nad Něj povyšuje, či si myslí, že má samo v sobě božskou podstatu.

Jak se to musí z pohledu shůry jevit groteskně, současně však také hořce a trpce....

Pokud se však svým nitrem propojíme s touto živoucí boží silou, získáme tím klíč k věčnému životu.

 

Pokud se svým nitrem propojíme s touto živoucí boží silou, získáme tím klíč k věčnému životu. Avšak nestačí toto spojení prožít pouze jednou při nějakém hlubším prožití či vnitřním otřesu. Zde na Zemi jsme zářícímu Světlu a prazdroji Života natolik vzdáleni, že musíme vědomě toto spojení udržovat a oživovat stále.

Kupříkladu tak, že začneme každý den procítěnou modlitbou, která jako hořící šíp proletí všemi kalnými těžkopádnými mračny, která jsou kolem Země a propojí naše nitro jako silným lanem se září světlých výšin.

 

Po celý den se pak učme ladit svým nitrem na tyto zářivé proudy. Neznamená to snad, že nebudeme nic dělat, nebo se budeme ostatním lidem jevit směšně a nepřirozeně. Naopak, my můžeme současně s tím vykonávat všechny naše denní činnosti, pouze s tím rozdílem, že pojednou vše získá hlubší smysl, a všemu můžeme vdechnout nadšení, radost a všechnu šeď či suchopárný zvyk odhodíme jednou provždy. 

 

Průvodním jevem našeho oživení ducha je děj podobný tomu, jako když posvítíme do místnosti, kde dosud bývalo šero a kde se mohlo skrývat mnoho nepořádku, špíny, pavučin a vše bylo pokryté prachem.

Uvědomíme si, co je skutečně důležité a co je naopak zcela bezcenné či dokonce špatné (i když jsme těmto věcem možná dosud přisuzovali zcela opačný důraz). Někdo bude muset dokonce změnit zaměstnání, neboť se nebude moci vnitřně ztotožnit s věcmi, které musí denně vykonávat, když si dosud své svědomí omlouval tím, že si přece na své živobytí nějak vydělávat musí.

Naše vnitřní proměna snad nemá způsobit to, že se budeme všechny své blízké pokoušet přesvědčovat všemožnými mnohdy i rafinovanými způsoby o své pravdě. Vzpomeňme si na sebe, jak bychom se cítili, kdyby nás někdo tlačil na svou cestu, bez toho, abychom i jen trochu chtěli. 

Avšak staneme se citlivými a začneme vnímat otevřená srdce, zkypřenou půdu a záchvěvy touhy v duších lidí.

Jedině po vláknech této vyslané touhy, byť jsou snad její nitky ještě slabounké, můžeme dávat ze svého vnitřního bohatství, které smíme nyní ve svém nitru opatrovat, rozdmýchávat a rozhojňovat.

Naše láska má patřit Světlu a všemu, co k němu usiluje. Je mnoho lidských duší, které snad nejsou špatné, ale pouze na své cestě zabloudily. Staňme se majáky v rozbouřeném moři, buďme zářícími pochodněmi ve tmě a tvořme zde na Zemi ostrůvky naděje, bezpečí a lásky.

Nemusíme o svém vnitřním prožívání mnoho mluvit. Buďme radostní a přirození.

 

Světlo v duši není vidět očima, nemůžeme jej nahmatat ani slyšet. 

Toto Světlo cítí každý člověk srdcem.

 

A tak může přeskakovat onen plamének nadšení a touhy i na druhé lidi. Zde vidíme, že to nemůže být nic naučeného a rozumem vynuceného, co bychom kázali ostatním. Ale musí to v nás skutečně žít, hořet, sílit a zářit jako plamen. A tento plamen nestrpí žádnou křivdu či bezpráví. 

 

Spolu s láskou, kterou v sobě rozhoříme, zažehněme i spravedlnost, která se postaví za Pravdu a brání vše čisté.