Zvonivé krůpěje blankytné noci

08.04.2018 22:39

 

Je jiskřivá, mrazivá noc. Vše se stříbřitě leskne v mihotavém svitu měsíčního světla. Jen tu a tam lunu zahalí drobný mráček.Vše na chvíli potemní, ale v zápětí se opět rozzáří. A hle, mohu opět rozeznávat mohutné koruny ševelících stromů, klenoucí se obzor krajiny a má cesta je opět lépe znatelná, neboť zamrzlé kaluže a třpytivá námraza slouží zářící luně jako věrné zrcátko.

 

Mé nitro hledá, … hledá naplnění, blaženou chvíli spojení. Spojení se světlým domovem mého ducha. Vždyť tyto chvíle jsou pro mne těmi nejvzácnějšími a já je ukrývám jako drahocenné poklady do klenotnice mého nitra.

 

V touhyplném vroucím spojení, kdy může má duše roztáhnout křídla, se cítím jako v láskyplném objetí mé maminky, maminky, kerá již dlouhá léta kráčí po světlých nivách. Maminky, která mi nejlépe rozumí a zná všechna tajuplná zákoutí mé duše.

 

Ale dnes, dnes v této jiskřivé noci se zračí v zrcadle mé duše něco zázračného, něco, co v jiných podobných, mně tak vzácných chvílích neprožívám...

 

Je to něco, co je neuchopitelné jako mlžný opar nad naší loukou, po západu slunce, kdy již jen nachové červánky barví stmívající se oblohu.

Je to něco, co hladí a zároveň hojí všechny bolístky a ranky v mé duši.

Je to něco, co konejší a laská, co dodává tak potřebnou sílu opět vstát a neochvějně kráčet dále, i když cesta bývá mnohdy trnitá a zanesená blátem.

Je to něco, co mi dává naději, že všechno dobře dopadne a že zvítězí vše čisté a dobré.

Je to něco, co mi dodává sebedůvěru, že má bytost je vítána a může být naplněna a šťastna a svobodně tvořit v nádherném díle Stvoření. Dává mi to pocítit, kde je mé místo a kde mohu být šťastna. Naplňuje mé nitro a probouzí v něm dávno zapomenuté struny dětství a osvobozující radosti. Nyní více než dříve cítím, že vše má svůj hluboký smysl a vše je důmyslně vedeno moudrostí a nezměrnou láskou Boží.

 

Dnes se vzduch chvěje vzácným napětím.

Všehomírem proudí jako jiskřivý všeobjímající a osvěžující proud LÁSKA BOŽÍ.

 

Nyní již nerozumím tomu, proč jsem byla kdy slabá, či malomyslná, proč jsem cítila bolest, či žal. Vždyť tato hřejivá všeobjímající láska nás obklopuje neustále, proč jen ji nevpouštíme každým, každičkým dnem do svého nitra?

 

Vždyť cokoli nás trápí a kde se necítíme dobře, či nás sužuje nemoc či žal, my máme v rukou nádhernou mocnou sílu. Je to síla vítězná- síla našeho ducha.

Prožijme konečně plně, že my jsme strůjci sého osudu, jedině jak chceme, tak se nám stane.

A v propojení s onou zázračnou silou lásky jsme schopni proměňovat den za dnem jemné okolí našeho domova, města, ale i celé Země. Hmota není ničím jiným než materií, která zformuje předobraz, který jí dáme.

 

Můžeme se proto radostně a vědomě postavit na své místo. Na místo pravého lidství. Jedině pravým lidstvím můžeme vzdát největší dík svému Stvořiteli, který nás neustále zahrnuje tak velikou a nezměrnou Láskou.

 

Stále toužíme po uplatnění, ale poklady ducha, které smíme přijímat, jsou mnohem mnohem cennější, vzácnější a trvalejší, i když je nemůžeme ihned bezprostředně uvidět a nahmatat.

 

 

Propojme konečně tuto naši Světlu vzdálenou úroveň s blažeností a zářivostí světlých sfér.

Nosíme pozemské tělo, které ukrývá živoucí podstatu ducha. Jsme tedy zde na Zemi k tomuto úkolu těmi nejobdařenějšími bytostmi.

Tisíce, milióny duší boudou moci skrze mocné průplavy Světla, které zprůchodníme, pozvednout hlavu. Zazáří jim opět oči v naději na záchranu jejich duší. Oni sami by již nenalezli cestu domů...

Chóry blažených budou jásavě velebit všemohoucího Boha a děkovat mu za osvobození z pout temnoty.

A světy konečně opět zaplaví radost a blaženost!

 

Neboť vůlí Boží jest vítězství Světla ve hmotnostech.

Každý, každičký služebník je potřebný a je volán do služby!

Neumdlévejme, ale stůjme v paprsku Světla a Lásky.

Působme ve Světle,

neboť nesmírně mnoho bytostí a tvorů po něm již dlouhou dobu bolestně touží.

 

 

Ilustrace:Jan Kašparec